9. - 10. kapitola
Damarionův hněv
Četli spolu ještě dlouho do noci. Lus pochopil výslovnost a naučil se jednotlivá písmena. Unaven padl na postel. Když natáhl své tělo, cítil, jak ho bolí svaly od namáhavého cvičení. Chvíli mu trvalo, než usnul. Ještě ze spaní s sebou chvíli šinul. Allidan se natáhl vedle něj na zemi a také se oddal spánku.
První se probudil Lusius. Venku už svítilo slunce a paprsky vnášely do místnosti čerstvý vzduch. Divil se, že ho učitel nechal déle spát. Vždy začínali trénink ještě za tmy. Kouknul pod sebe, kde tiše oddychoval elf. Vstal a překročil ho. Došel do kuchyně. Na stole bylo připraveno teplé pečivo a džbánek s vodou. Usedl na stoličku a nalil si šálek vody. Vůně pečiva se linula celou místností. Z chutí se zakousnul do čerstvého krajíce. Když dojedl, vyšel z domu. Hned vedle vchodu bylo vědro plné vody. Shodil ze sebe černý kabát a omyl tělo dešťovou vodou. Jakmile se opláchl a trochu oschl na slunci, vrátil se do místnosti. Ve dveřích do ložnice stál ještě rozespalý Allidan. Bylo zvláštní, vidět jindy upraveného a vyhlazeného elfa takto rozespalého. Alli ze sebe stáhl vrchní díl tuniky a šel se také opláchnout svěží vodou. Pak usedl ke stolu a zakousl se do jídla. Lusius mu nalil šálek vody. Počkal, až dojedl a zeptal se:
„Jak se sem dostalo čerstvé jídlo a voda, když ty jsi ještě spal?“ Učitel dopil svůj šálek a odpověděl: „Ve vesnici je pekárna, ve které pracuje mnoho elfů. Každý elf má v Sallirónu svojí úlohu. Někteří pečou, jiní roznášejí potraviny a vodu, další jsou bojovníci, ševci, švadleny a mnoho dalších.“
Lus kývl, že chápe. Připásal si meč a druhý podal Allidanovi. I on ho připevnil k pasu. Společně vyrazili na cvičiště. Ostatní elfové už trénovali, když došli na místo. Vyndali meče z pouzdra a připravili se k boji. Začali trénovat. Učitel už neučil chlapce novým poznatkům. Teď už se mohl snažit jen zdokonalit jeho techniku. Lusius byl celkem schopný. Dokázal dobře improvizovat. Střídal bojové styly. Často měnil útočnou a obranou strategii. Jenže na Allidana to nikdy nestačilo. Ten jeho výpady bez problému odrážel a občas i chlapce zasáhl lehce špičkou meče do těla, což by ve skutečném boji pro Lusia znamenalo smrt. Jejich souboj přerušil až starcův hlas. Kousek od nich stál Iberon.
„Oba vás zdravím. Vidím, chlapče, že tvé bojové schopnosti se zlepšují. To je správné. Přišel jsem se podívat, jak jsi pokročil ve výcviku. Allidan je výborný učitel, ale nic by nenaučil bez talentovaného žáka.“
Lusius sklopil hlavu. Nebyl zvyklí na přílišnou chválu a trochu se začal červenat. Zdvihl trochu oči a odpověděl: „Děkuji, Mistře Iberone. Máte pravdu. V boji s mečem jsem se zdokonalil, ale stále cítím, že mi něco chybí. Snad se mi podaří odhalit tajemství boje. Souhlasím s Vámi, Allidan je vskutku výborný učitel. A nejen učitel. Stal se i mým přítelem. Čehož si cením v těchto těžkých chvílích nejvíce.“
Iberon se šibalsky usmál a dodal: „Vždycky jsem věděl, že má Allidan dobré srdce. Jen už mu ho dlouho nikdo neotevřel. A Tasardur je natolik průhledný, že jsem mohl předvídat, že zrovna jemu svěří tvé hlídání. Výborně.“
Učitel jen přikyvoval hlavou na souhlas Mistrovi. Pak natáhl svůj meč před sebe a vyzval chlapce k dalšímu boji. Ostří se leskla ve třpytu slunce a při pohybu odrážela paprsky všemi směry. Jejich boj vypadal spíše jako tanec, než utkání. Oba se ohýbali, různě nadskakovali a uhýbali ranám soupeře. Iberon s úsměvem pozoroval jejich tanec. Byl nadšený z boje, který právě sledoval. Po pár minutách se otočil a dal se na odchod. Ještě dlouho spolu zápasili, než se slunce zastavilo přímo nad jejich hlavami, což naznačovalo poledne. Oba usedli k vaku a Allidan z něj vytáhl chléb. Trhnutím ho rozpůlil a podal chlapci půlku. Lus se chtěl zakousnout do chleba, ale cítil, jak se mu klepe ruka. Byl nervózní. Blížila se jeho vytoužená chvíle. Dnes se přiblíží k Yasminne. Dnes s ní bude mluvit. Musí udělat dobrý dojem, pomyslel si. Ve střelbě si věřil, nemusel se tedy ničeho bát. Dojedl svůj přidělený díl, natáhl se po džbánku a plnými doušky do sebe lil studenou vodu. Když měl hrdlo svlažené, vstal a vytasil meč. Myslel, že ještě bude chvíli trénovat s Allidanem. Ten ale pouze ukázal směrem k terčům. Lusius tedy vrátil meč zpět do svého pouzdra a vydal se nesměle k Yasminne. Jeho hnědé oči upřeně hleděly na něžnou elfku, plně zabranou do výuky mladých střelců. Když došel až k ní, veškerý trénink ustal a pohledy elfů se seběhly na jeho osobu. Byl nervózní.
„Dobrý den, Verya. Allidan mě vyslal. Dnes mám začít svůj trénink ve střelbě z luku.“ celou dobu měl chlapec oči sklopené. Až po chvíli je zvedl a pohlédl na svou milovanou. Její oči zářily modrým tónem, jakoby se v nich odráželo čisté nebe prozářené sluncem. Když k němu promluvila, vnímal její hlas jako uklidňující zpěv ptáků. Každé slovo se mazlilo s jeho sluchem a vstřebával ten líbezný tón její řeči.
„Aiya Lusie. Vítej. Jsem ráda, že tě mohu přiučit ve střelbě z této mocné zbraně. Nejdřív si musím prověřit, jak dokážeš s lukem zacházet. Tady je stojan s několika luky. Vyber si který chceš a můžeš začít.“
Chlapec došel ke stojanu. Chvíli si prohlížel vyřezávané luky, které byli odlišně dlouhé a prohnuté. Vybral si delší luk. Když uchopil rukojeť, dlaň mu vklouzla do měkkého ovazu, jakoby splynula s lukem. Dalším znakem elfských luků byla jeho lehkost. Lus v ruce nepociťoval téměř žádnou zátěž. Došel zpátky ke skupince elfů a připravil se ke střelbě. Yasminne mu nabídla možnost jít blíže k terči, chlapec ale s hrdostí odmítl. Uchopil šíp. Konec byl nazdobený labutím peřím. Zabořil jej do tětivy a pokusil se jí natáhnout. Ta šla však velice ztuha. Na takový odpor nebyl u svého luku zvyklí. Měl problém pořádně natáhnout vlasec. Cítil, že potřebuje přidat ještě trochu síly. Nebyl ale dostatečně silný. Šíp mu vyklouzl z prstů a vydal se směrem k terči. Ostrý hrot si prorážel cestu vzduchem. Neměl však potřebnou rychlost, aby se mu podařilo doletět až k cíli. Dva metry před místem určení dopadl na zem a lehce vklouzl do trávy. V tu chvíli myslel Lusius, že se hanbou propadne. Spoléhal na své dovednosti s lukem. Na tvářích elfů se objevili opovrhující úšklebky. Jeden se dokonce začal smát nahlas.
„Kdo z vás to dokázal napoprvé?“ ozval se mužský hlas. Ke skupince se přiblížil Allidan a zastával se svého učně.
„Všichni do jednoho tu jste velcí bojovníci a hrdinové, že se mu můžete posmívat. Není tomu tak? Vsadím džbánek medoviny, že v boji z mečem ho vámi vybraný bojovník neporazí. No tak, udatní válečníci, kdo z vás si troufne porazit tohohle ubožáka? Z hlasu učitele zněla silná ironie, ale zároveň i zklamání z chování elfů. Ti jen sklonily své hlavy a neodvážili se na Allidana pohlédnout. Velice ho uznávali a respektovali.
„Najednou z vás nemá nikdo kuráž, aby se utkal s tímto chlapcem? Dobře, vyberu tedy já. Durione, ty ses smál nejvíc. Ukaž svůj um.“
Mladý elf vystoupil ze skupinky a postavil se přímo proti Lusiovi. Ten byl ohromen z dění kolem sebe. Propukl v něm strach. Nikdy přeci nemůže v boji porazit trénovaného elfa. Jakoby už teď nezažil velké ponížení. Chtěl se boji vyhnout. Durion ale vytáhl meč a rychlím výpadem zaútočil na chlapce. Naštěstí stačil Lus zareagovat a neposlední chvíli uhnul špičce meče. Než se stačil narovnat, mířila k němu další rána z rukou elfa. Chlapec se rychle ohnul, vyhnul se ráně a hned poté se ramenem opřel do Duriona. Zabral z plných sil a odmrštil ho od sebe dostatečně daleko, aby stačil vytáhnout svůj meč. Pohleděl na elfa. V jeho tváři rozpoznal slabé zaváhání. Využil toho a pustil se do útoku. Snažil se rychle měnit styl a způsob výpadů, aby narušil elfovu rovnováhu. Durion se ale brzy vzpamatoval a všechny rány odvrátil. Podařilo se mu dostat do protiútoku. Lus poskakoval a rychlými pohyby se vyhýbal ranám. Zápas to byl velice vyrovnaný. Oba věděli, že jim jde o čest, proto dávali do boje všechen svůj um. Elf byl zkušenější, silnější a rychlejší. Lusius ale nakonec vyhrál. Byl chytřejší. Využil síly svého protivníka a při jednom z jeho silných výpadů, lehce uhnul tělem, nohy nechal na místě, uchopil rukojeť elfa i s jeho rukama a obtočil ho přes své nohy. Ten se svalil na zem. Než stačil cokoliv udělat, přitiskl chlapec špičku svého meče na elfovu hruď. Ostří se tentokrát lesklo jinak než obvykle. Odráželo se v něm vítězství. Vítězství, které neznamenalo nic a přesto mnoho. Chlapec silně oddychoval. Na tváři mu zářil úsměv a nevýslovné nadšení.
„Dlužíš mi medovinu, Durione.“ Učitel se šibalsky usmál a poplácal chlapce po zádech. „Výborně hochu, aspoň vidím, že mé lekce nevyšli vniveč. Jsem na tebe dostatečně hrdý a věřím, že i Yasminne po pár hodinách tréninku v tobě shlédne ten samý talent, jako já.“¨
„Co se tu děje? Proč nikdo netrénuje?“ skupinku rozrazil Damarion. Se zvědavostí se rozhlížel, co se děje. Když spařil Duriona na zemi, rozhněval se. „ Kdo to způsobil?“
Allidan klidným hlasem odpověděl a poukázal na dovednosti svého žáka. To králova syna rozhněvalo ještě více.
„Takže už jsi natolik zkušený, že můžeš opustit Sallirón, hochu? Výborně. My tu totiž nechceme zrádce. Ukaž svou sílu v okolním světě. Balios tě čeká.“
V Lusiovi se rozpoutával hněv. Nejradši by srazil Damariona k zemi. Posílen sebevědomím z předešlého boje napřáhl svůj meč proti královskému dědici.
„Tak se předveď ty udatný bojovníku. Sám jsem zvědavý, co v tobě je. Jsi natolik šílený, že chceš zápasit se mnou? Potom se tedy s Baliosem ani neuvidíš.“
Chlapec ještě pohlédl na Allidana. Ten ale jen nenápadně přikyvoval. Schvaloval boj. Damarion nečekal a zaútočil na chlapce. Jeho rány byly rychlé a příliš silné, aby je Lusiovi paže udolaly. Snažil se ranám vyhýbal, ale Damar reagoval příliš rychle a vždy stačil změnit směr svého ostří tak, aby musel Lus jeho pokus odrážet. Smršť prudkých ran zdolávala chlapcovu vytrvalost. Nezmohl se ani na jeden výpad. Stále se jen bránil. Brzy se dostavila únava. Paže mu těžkly a nedokázal držet meč vzpřímený před sebou. Damarion už nesměřoval své rány na chlapcovo tělo, ale jen mu neustále bušil do meče. Lusius už nedokázal pevně svírat meč a povolil. Při další ráně mu vypadl z ruky. Dědic trůnu do něj tvrdě strčil, aby ho povalil. Když ležel na zemi, přitiskl Damar své ostří na chlapcovo hrdlo. Nebál se přitlačit a na chlapcově krku se objevily stopy krve.
„Cítíš tu pachuť porážky? Pamatuj si, že tohle není naposledy, kdy máš takový pocit. Já nebudu ten, kdo tě připraví o život. Tento radostný čin musím bohužel ponechat na někom jiném.“ Damarion stále tlačil na své ostří a zvětšoval tak Lusiovu bolest. Králův syn dobře znal lidské tělo, proto věděl, co si může dovolit. Jeho řez byl jen povrchní a vyhýbal se tepně.
„To stačí.“ zvolala se slzami v očích Yasminne. „Jak můžeš být tak krutý? Já tě nepoznávám!“
Damarion vstal, zasunul svůj meč zpět do pouzdra a bez jediného slova se dal na odchod.
Strom Života
Lusius cítil silné pálení na krku. Do rány mu proudil vzduch, který vzbuzoval nezkrotnou bolest. Kapky krve stékali k zemi a mizivě se do ní vpíjely. Tělem mu projížděly křeče. Svaly měl ztuhlé a nemohl téměř hýbat rukama.Na krku ucítil příjemný chladivý dotyk. Otevřel oči. Nad ním klečela jeho Verya a omývala mu ránu mokrým hnědým šátkem. Když smyla stopy krve, znovu ho namočila a ovázala ho chlapci kolem krku. Podala mu ruku a pomohla vstát. S bolestí se postavil na nohy. Měl problém s udržením rovnováhy. Byl vyčerpaný z předešlého boje. Allidan ho podepřel a pomohl mu v chůzi. Vydali se k domu Iberona. Chlapec se ještě otočil a pohledem se rozloučil s Yasminne. Každým krokem cítil, jak mu svaly tuhnou a způsobují mu tak větší bolest. Když dorazili k Mistrovi, položil ho učitel na postel. Elfové se mezi sebou začali bavit ve svém rodném jazyce. Lus poznal, že Allidan vypráví, co se přihodilo. Mistr pak postavil kotlík s vodou nad oheň a začal hrabat v malých nádobách na poličce. Když začala voda vřít, hodil do ní několik druhů bylinek a nechal je nějaký čas povařit. Když byly rostlinky dostatečně rozvařené, vyndal je kleštěmi do menší misky a přisypal k nim ze džbánku žlutý prášek. V tu chvíli se v místnosti rozprostřel nepříjemný zápach. Iberon lžící promíchával svojí směs a umocňoval tak štiplavost pachu. Allidan přisedl k ležícímu chlapci a sundal z něj šat. Mistr k němu přistoupil a začal mu právě vytvořenou směs roztírat po těle. Když dokončil svojí práci, vytáhl z váčku připevněného ke svému opasku červené bobule. Rozdrtil je v ruce a přiložil je Lusovi k nosu. Ten během chvíle usnul. Ještě chvíli s sebou šinul, než propadl hlubokému spánku.
Barevná sklíčka vitráže tlumila ostré sluneční paprsky a vpouštěla do místnosti jen některé z nich. Světlo naráželo na barevný obrazec, znázorňující mystickou bestii. Příšera byla tvořena skly rudé barvy, její okolí střídaly modrá a žlutá skla. Přítmí bylo poraženo hořícími svíčkami ve třech svícnech připevněných na protější zdi. Vlhký a studený vzduch se táhl celým prostorem. Z kamenných zdí bylo cítit stáří tohoto obydlí. Tvary a velikosti, ba dokonce snad i druhy kamenů posázených ve zdi se od sebe lišily a každý byl originál. Uprostřed kruhové místnosti ležel rudě tkaný koberec. Lusius stojíc na něm se rozhlížel po místnosti. Jeho pohled ustál na trůnu, posazeného pod barevnou vytráží. Jeho madla byla zdobena několika drahokamy a sedadlo i opěradlo vystlány sametově hedvábnou kůží. Ticho narušoval chlapcův dech. Hlubokými nádechy do sebe vpouštěl chladný vzduch a po jeho zahřátí v plicích ho vydechoval zpět do místnosti. V ruce svíral meč, jenž dostal od Allidana. Neměl tušení, jak se zde ocitl a proč dřímá svůj meč. Uchopil tedy pouzdro a chtěl do něj zasunout svojí zbraň. Když v tom se mu zachvěly špičaté uši. Zaznamenaly zvuk za jeho zády. Lusius se otočil a napřáhl meč před sebe. Naproti němu stál Ballios a širokým úsměvem naznačoval svůj klid.
„Copak si myslíš, že mě můžeš někdy porazit? Jsi příliš slabý, Lusie, aby si mě vůbec našel, natož aby jsi se mnou dokázal bojovat. Zahoď svůj meč. Vrať se zpět, odkud si přišel. Postav si nový domov a věnuj se farmaření, ty nikdy nebudeš bojovník.“ z řeči temného elfa znělo opovržení a zesměšňování.
Chlapec byl rozpačitý. Honilo se mu hlavou, jak jeho nepřítel zjistil, kdo je, ba dokonce i jak se jmenuje. Na chvíli o sobě začal Lusius pochybovat. Představil si poklidný život na louce, jenž znal od svého dětství. Příroda, zvířata, volnost. Jenže poté se mu v mysli objevil obraz svých zavražděných rodičů a zpopelněného domova. To mu dodalo kuráž. Uvědomil si, že je opravdový válečník a že prahne po boji se svými nepřáteli.
„Ano, Ballie, máš pravdu. Jednou se vrátím ke svému rodnému domovu, kde vybuduji nové obydlí. Klidně i přijímám to, že budu pouhým farmářem. Ale až se tak stane, tak to už bude můj meč potříštěn krví bestií, jenž zabily mé rodiče. A věř, že jeden zářez bude znamenat i tvojí smrt. Pak teprve budu spokojený a klidný.“
Temný elf se jen hořce ušklíbl a tasil zbraň. Lehce jí přiložil k čepeli chlapcova meče. Nechal své ostří svézt po celé délce jeho zbraně. Místností se rozezvučela tvrdá ocel. Ballios neváhal a začal s útokem. Rychlými pohyby zaměňoval své výpady a neustále vymýšlel nové a nové útoky. Lusius byl obstojným soupeřem a celkem bez problémů odvracel nepřítelovy výpady. Jednu chvíli se dokonce dostal i do protiútoku a měl navrch. Ballios byl lehce zaskočen. Vytáhl proto svůj druhý meč, čímž se dostal do výhody oproti chlapci. Znovu se pustil do útoku. velkou námahou odvracel chlapec výpady. Na jeden nestačil. Podařilo se mu pouze vykrýt horní úder jedním mečem, přičemž ho druhý úder spodem zasáhl do stehna. Vlněné hnědé kalhoty se lehce rozpáraly pod ostřím čepele. Rudá teplá krev se do nich pomalu vpíjela. Krvavá skvrna stále narůstala a zvětšovala svůj obvod. Lusius neměl čas se ránou nikterak zaobírat. Musel odvracet další útoky. Ještě chvíli odolával, než ho Ballios odzbrojil a úderem pěsti do hrudi povalil.
Burácející smích pronikal snad do každého kamene staré stavby. Temný elf stál vítězně nad Lusiem a z obličeje byla lehce čitelná spokojenost. Ballios napřáhl meče nad hlavu. Bezmocný Lusius jen přihlížel, jak se blíží jeho konec. Najednou se místností prohnal silný průvan. Zdvihl prach, který se zde za nesčetná léta usadil. Rychle kroužil podél stěn a nabíral na rychlosti. Plameny svíček se ohýbali pod poryvem větru. Dlouho s ním zápasily, než boj vzdaly a ukončily svůj život. Na chvíli zavládlo v místnosti nepříjemné šero. Hustě zabarvená skla nevpouštěla do sálu příliš mnoho světla. Ballios chtěl pokračovat ve svém konání, když se vitráž s obrazcem bestie roztrhla a střípky se rozlétly po místnosti. Několik jich zasáhlo i oba soupeře. Sálem se prohnal oslepující žár světla, který pronikl do každého koutu sálu a vnesl s sebou zároveň i čerstvý a teplý vzduch. Temný elf si jednou rukou zakryl oči. Ostrý žár ho oslepoval a nepříjemně štípal do očí. Lusius přimhouřenýma očima pozoroval, jak se v okně objevila obrys postavy. Byla to Eva. Evin duch.
„Vstávej Lusie. No tak vstaň. Přijď za mnou ke Stromu Života. Máme málo času, nesmíme moc otálet! Probuď se!“
Chlapec se rychle posadil. Seděl nahý na posteli, přikrytý jen dekou. Uvědomil si, že už ho nic nebolí. Do nosu ho štípal nepříjemný zápach masti, kterou měl potřenou po celém svém těle. Byla tma. Komůrku osvětlovala jen malá svíčka hořící na stole. Její plamínek se pohupoval ve větru, který poskakoval po místnosti.
„Tak už pojď!“
Ještě chvíli se vánek proháněl po místnosti, než zamířil ven ze dveří. Lusius sundal nohy z postele a došlápl na zem. Hned vedle chodidel mu ležela čistá bílá dlouhá košile. Když jí přes sebe přehodil, šahala mu až po kolena. Lehce se mu přilepila na tělo upatlané mastí. Chlapec se porozhlédl po místnosti, jestli náhodou neuvidí Mistra Iberova, nebo Allidana. Nezahlédl ani jednoho. Opatrně vyšel za starého dubového obydlí, stále se rozhlížejíc, za ho někdo vidí. Namířil si to přímo ke Stromu Života. Právě zde je elfský hřbitov, kde je mimo jiných pohřbena i Eva. Dobře si pamatoval cestu z procházky, kterou absolvoval se starcem a svým strážcem. Vzpomněl si, jak se mu tehdy zdál Allidan přísný a nezlomný – spíše nepřítel, než přítel. Nechtělo se mu obcházet kouzelnou zahradu a velký vodopád, proto se vydal opačným směrem. Navíc by nejspíš v téhle tmě v hustém lese zabloudil. Snažil se vyhýbat přímé cestě, která byla střežena elfy. Nenápadně se plížil mezi stromy, až došel na louku, na níž stál uprostřed vysoký mohutný strom. Strom Života. Jak divný název. Nad pohřebištěm rostoucí strom, jenž pamatuje několik tisíciletí a řadí se mezi nejstarší na tomto světě. Strom Života – třeba právě on dává sílu Evě, aby se mohla ukázat alespoň jako duch, pomyslel si Lusius. Dumal nad mnoha věcmi. Třeba i nad podivným snem, který se mu zdál. Ošklivý sen, který utvrzoval větší vůli po tréninku. Chtěl Ballia zabít, ale nebyl dostatečně silný a rychlý. Na tom bude muset zapracovat. Chvíli rozjímal při chůzi, až došel přímo k širokému kmenu. Stál před ním a čekal, co se bude dít. Kolem něj začal fičet prudký vítr. Popadané listí se stáčelo v kruzích. Tentokrát se Eva nezjevila jako větrný duch, ale její tělo částečně vystoupilo přímo z kmene. Její kůže byla tvořena kůrou. Spjata se stromem, který vytvořil pouhou část její podoby. I tak bylo z obličeje rozpoznat, že byla překrásná.
„Jsem ráda, že tě vidím živého, Lusie. Stálo mě mnoho úsilí, abych se ti mohla zjevit a postarat se, aby jsi došel do Sallirónu. Je mi moc líto tvého otce i matky. Moc mě mrzí, že jsme se museli setkat za takovýchto okolností, ale osud bohužel nedal jinak. Vím, že toužíš po pomstě, ale to není tvé hlavní poslání. Máš v sobě mnoho dobra. Tvůj čas se blíží. Nemůžeš už příliš dlouho otálet. Pilně trénuj. Brzy opustíš elfskou vesnici a vydáš se vstříc novému dobrodružství. Nebraň se novému přátelství. Časem ti jistě přijde vhod. Můj čas se naplnil.“
Lusius zbystřel. Měl na jazyku mnoho otázek. Začal je ze sebe rychle chrlit.
„Počkej. Jací noví přátelé? Kam mám jít? Co mám dělat? Co po mně vlastně chceš? Chci vědět pravdu o své matce. Řekni mi jí, prosím.“
Obrys Eviny postavy se začal vracet zpět do stromu. Kůra se narovnávala zpět do původní podoby, až byl kmen opět stmelený a vyhlazený jako dřív. Koruna stromu se začala pohupovat v zesilujícím větru. Větve i listí se o sebe třely, jakoby něco šeptaly.
Do chlapcova ucha se vryl jemný chichot. I jemu se objevil na tváři úsměv, když si vyslechl poslední radu.
„Teď se běž umýt, ta mast příšerně zapáchá.“
Lusiovi spadl do náruče malý lístek, který ve tmě jemně zářil a osvětloval nejbližší okolí. Rozhodl se, že se půjde vykoupat k vodopádu. Je to od Stromu Života kousek a teď, když má tento lístek, projde lesem podél potoka bez problémů. Vydal se tedy na cestu a před sebou svíral mezi prsty zářící lístek. Zanedlouho došel proti proudu až k jezírku. Masa řítící se vody ze skály bušila do hladiny a ohlušovala celé okolí. Lus ze sebe stáhl noční košili a vlezl si po kolena do vody. Na těle mu vyskočila husí kůže, když jím projel chlad. Postupoval k vodopádu. Když mu hladina šahala po prsa, natáhl nohy na hladinu a několika tempy doplaval až pod řítící se vodu. Stoupnul si na špičky a nechal proudy, aby mu bičovali tělo. Postupně si rukama omyl tělo. Když byl hotov, ponořil se pod hladinu a uplaval několik temp. Vynořil se a pozoroval okolí. Krása tmavé noci nebrala konce. Zde vládla příroda. S tímto místem si velice vyhrála a věnovala mu veškerou péči. Chlapec vystoupil na břeh, uchopil svojí košili a ponořil do vody. Chvílí jí máchal, pak jí vytáhl a vyždímal. Otočil se k lesu. Před ním stála Yasminne. Elfové chodí velice potichu, takže neměl možnost jí zaslechnout. Navíc si vítr lehce pohrával s okolní trávou, což stěžovalo možnost rozpoznat něčí chůzi. Naštěstí noc dokázala skrýt, jak se v tu chvíli Lusius červenal. Byl nahatý a před ním stála jeho Verya. Snažil se na sebe nasoukat mokrou košili, ale ta se lepila na mokré tělo a natahovala se velice těžce. Yasminne se začala nejdříve lehce chichotat, ale pak se zvesela rozesmála. Lusius, stále s rudými líčky, se také usmál, ale jeho úsměv nebyl tolik upřímný. Bylo mu velice trapně. Konečně natáhl košili až po kolena a schoval tak své nahé tělo.
„Neboj Lusie, nikomu to neřeknu.“ stále s úsměvem na tváři hleděla elfka na chlapce a zkoumavě si ho prohlížela.
„Jen by mě zajímalo, co tady děláš? Jakože tu jsi sám? Kde je Allidan, nebo Iberon? A jak se cítíš?
Chlapec pomlčel o setkání s Evou.
„Když jsem se probudil, nebyl nikdo doma a tak jsem si vyšel sám. Jen jsem chtěl ze sebe smýt mast, která úděsně smrdí. Kdysi mi tohle místo ukázal Iberon a já se chtěl pořádně vykoupat a osvěžit. Navíc je zde krásně. Aco ty tu děláš?“
„Jak říkáš. Je tu krásně. Miluji tohle místo a často ho za bezesných nocích navštěvuji. Občas mohu pozorovat i jednorožce, jak chodí pít. Jsou to krásná zvířata, která vnášejí klid do mé duše a příjemný pocit, že je ještě pro co žít.“ odpověděla Yasminne. „Vlastně jsem ráda, že jsem tě tu potkala. Chtěla jsem ti říct, aby si se nehněval na Damariona. On není zlý. Tedy aspoň nebýval. Dřív jsem ho milovala celým svým srdcem. Za poslední dobu se ale dost změnil. Hlavně od chvíle, kdy umřel jeho bratr. Dřív byl ten druhý. Otec preferoval Gariona a on byl v pozadí. Ale teď mu moc stoupla do hlavy. Už nevidí všechny ty krásné věci, které ho obklopují. Je zaslepen válkou a touhou po boji s temnými elfy.“
V očích elky se objevilo několik slz, které pomalu stekly po tváři a ztratily se v trávě. Lusius přistoupil blíže a objal jí. Yasminne mu položila hlavu na rameno a potichu začala plakat. Chlapec netušil, co má dělat, ale snažil se chovat přirozeně. Začal proplétat své prsty do vlasů elfky a pohrával si s jejími pramínky. Bylo mu krásně. Její vůně se vpíjela do jeho kůže a lehce mu motala hlavu. Jen ho trápilo, že je jeho Verya nešťastná. Chtěl něco říct, aby jí utišil, ale vůbec nic ho nenapadalo a tak jí jen hladil a nechal plakat. Když pláč ustal, zdvihla elfka hlavu a upřeně se zadívala Lusiovi do očí.
„Jsi moc hodný, Lusie.“
Pak ho lehce políbila na ústa a pohladila po tváři. Chlapec ihned polibek opětoval. Nechtěl své rty od elfky odlepit. Vychutnával si tu slast. Yasminne se ale odtrhla a rozpačitě se ohlížela do všech stran.
„Promiň“ řekl Lusius.
„Ne, ty promiň. Toto není řešení. Mám své povinnosti, které musím splnit a nesmím o noch pochybovat.“ odpověděla Verya.
V jejích modrých očích hořel plamínek. I Lusius ho viděl. Plamínek lásky. Neváhal a dodal:
„Miluji tě, Yasminne!“ sám byl překvapen, s jakou lehkostí to dokázal vyslovit. Jeho první slova lásky. Moc miloval elfku a nebál se jí otevřít celé své srdce. V hlavě mu hrčelo plno myšlenek. Všechny směřovaly k Yasminne a k vyznání lásky k ní. Chlapec se nadechl pro další větu. Elfka mu ale přiložila prst k ústům.
„Psst. Nic neříkej. Máš před sebou veliké poslání. Nesmíš svou mysl zastínit ničím jiným. Víš moc dobře, že patřím Damarionovi. Zapomeň na mě.“
„Sice mu patříš, ale nemiluješ ho. Proč si nepřiznáš, že už mu tvé srdce nepatří. To chceš žít celý život ve lži?“
Lusius spustil hlavu a zachmuřeně se otočil k lesní cestě. Yasminne ho chytla za paži, otočila ho k sobě a ještě jednou ho něžně políbila. Chvíli váhala a trochu nerozhodně zašeptala:
„Budu na tebe čekat. Splň své poslání. Až budeš hrdina a příroda bude o tobě zpívat písně, věř, že tady, v Sallirónu, na tebe budu stále čekat a těšit se na tvé objetí. Do té doby, než se vrátíš, to ale zůstane tajemstvím. Jako to, že jsem tě viděla nahého.“
Elfka se potutelně úsmála. Lusius jí znovu objal. Políbil jí na ucho a zašeptal:
„Řekni mi prosím, kde najdu Titts. Potřebuji se s ní setkat“
Yasminne vzala chlapce za ruku. „Ukáži ti cestu, pojď se mnou!“
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem mile překvapena, nad zvratem, děje...Láska je čistá, pokud jí žijí oba, pokud jeden stratí tu moc, láska zahyne a nic jim nepříjde napomoc...
Překvapená.
(Michelle, 12. 9. 2008 18:27)