7. - 8. kapitola
Výcvik
Lusia ze snu probudil dotyk cizí ruky na jeho paži. Než otevřel pořádně oči, začal s ním někdo třást. Zvedl hlavu. Nad ním stál Allidan. Z postele nad nímse ozývalo pravidelné oddychování Iberona. Chlapec vstal, promnul si oči a následoval strážce, který se mezitím vydal ven z obydlí. Když vyklouzl ze dveří, byla venku ještě tma. Allidan pokračoval dál cestou a v měsíční záři byla vidět pouze jeho silueta. Lus se vydal hned za ním, aby ho neztratil z dohledu. Zrychlil své tempo, než se mu podařilo elfa dojít. Jakmile šel vedle něho, zíral mu nechápavě do obličeje. Po chvilce cesty poznal chlapec, že jdou směrem ke cvičišti. Zanedlouho byli na místě. Allidan ukázal chlapci vědro, ve kterém byla voda. Lus neváhal, ponořil dlaně pod hladinu a chrstnul si notnou dávku studené vody do obličeje. To ho naprosto probralo. Když si otřel obličej do rukávu, stál u něj Allidan a v rukou držel dva meče. Natáhl svou ruku a podal jeden meč Lusiovi. Poté vytáhl svůj meč a zahodil prázdné pouzdro ke vědru. Vztyčil čepel meče podél těla a prohlížel si její špičku. Pak jeho oči sklouzli na chlapce:
“Tento meč byl potříštěn krví mnoha nepřátel, chlapče. Nikdy mi nedělalo radost, zabíjet jakékoliv živé stvoření, přesto nelituji jediného života, který jsem svým přesným zásahem skončil. Naučím tě bojovat s mečem. Bude to velice namáhavá práce. Doufám, že přinese nějaké ovoce. Bojovník může být každý, kdo má trochu odvahy. Ty však musíš být vynikající bojovník, aby si dosáhl svého cíle. Ballios je vskutku výtečný šermíř. Těžko se mu vyrovnáš. Využij svojí bystrost a moudrost, aby si ho porazil. Nejdřív tě naučím základní postoj při boji s mečem a taky nejlehčí údery. Tas meč!”
Lus vytáhl meč z pochvy. Jeho ostří bylo menší než Allidanovo, přesto nic nenamítal. Elf natáhl svůj meč před sebe a předvedl chlapci správné postavení těla při boji. Když ho chlapec napodobil, obcházel ho a špičkou meče ho ťukal do míst, ve kterých chyboval. Postupně se společně dopracovali k výsledku. Allidan pokynul, aby se chlapec narovnal a zopakoval své postavení znovu. Opět ho musel špičkou meče narovnávat. Každé chybné pokrčení stálo Lusia lehké bodnutí do svalu. Po dlouhém nacvičování byl už chlapec slušně pobodán. Ještě chvíli trénoval správný postoj, když se na východě začaly objevovat první paprsky slunce. Při dalším pokusu stál už chlapec ve správném postavení. Allidan ho obcházel a kontroloval každou přesně ohnutou končetinu. Chlapec se začal lehce usmívat, když viděl pokyvování strážcovy hlavy. Jakmile se však dostal za něj, podkopl mu jednu nohu a Lus se bezvládně svalil na zem. Alli ho se zamračeným výrazem pokáral a vysvětlil mu že nejde jen o přesné držení těla, ale také o stabilitu, rovnováhu a soustředěnost. Chlapec vyskočil ze země, napřáhl meč před sebe a postavil se do naučeného postoje. Chodidla pevně zabořil do země a soustředil se na svojí stabilitu, aby již znovu neupadl. Allidanův meč se však nečekaně vymrštil a udeřil prudce do chlapcovi čepele. Ta mu lehce vylítla z ruky a spadla kousek od jeho nohy.
“Pamatuj si, hochu, že tvůj meč je součást tvého těla. Je to tvá prodloužená ruka. Musíš ho plně ovládat a udržovat ho v rovnováze se svojí paží. Když jsem mluvil o soustředěnosti a rovnováze, myslel jsem tím i držení meče. A pamatuj: Síla není všechno.”
Lusius se ohnul a vzal meč zpět do své dlaně. Narovnal se do bojového postavení a čekal, co si pro něj jeho učitel připraví teď. Pevně svíral svůj meč a zároveň se soustředil i na stabilitu celého těla. Po chvíli přišel další prudký úder Allidanova meče. Chlapcovi prudce škubla ruka do strany a dostala se mu až za záda. Meč však nepustil. Celá ruka mu brněla. S bolestí ho napřáhl zpět před sebe. Hned přišel další úder. I tentokrát nevypadla rukojeť z dlaně. Bolest to však byla ještě větší než při předešlé ráně. Chlapec si uvědomoval, že mnoho takovýchto úderů nevydrží. Narovnal tedy paži před sebe a čekal na další úder. Učitel ho obcházel a pozoroval správnost držení těla. Jakmile byl Lusius zády, pokusil se ho znovu podkopnout. Chlapec ale rychle nadzvedl svou nohu a úder tak vyzněl do prázdna. Allidan se několika rychlými kroky dostal před chlapce a připravil úder mečem. Lus rychle sklopil ostří a vyhnul se tak ráně, která na něj byla směřována.
“Výborně.” Pochválil ho strážce. “Jak jsem říkal, síla není vše. Stačí být pozorný. Ale musíš být také rychlý. Jsi začátečník, proto nejsou moje údery tak přesné a rychlé. Musíš zlepšit své reflexy, aby jsi dokázal dostatečně reagovat ve skutečném boji. Přesto tě musím pochválit. Učíš se rychle. Teď pojď, musíš mít jistě hlad.”
Allidan ukázal na ubrousek položený na pařezu blízko vědra. Chlapec se k němu sehnul a rozbalil ho. S chutí se pustil do čerstvého chleba a z džbánu popíjel vodu. Všiml si, že na cvičiště přicházejí první elfové. Začal se rozhlížet kolem sebe. Svým pohledem hledal Yasminne. Nemohl jí pustit z hlavy. U terčů už stála skupinka střelců. I několik bojovníků s meči se již rozcvičovalo. Pak za sebou uslyšel Allidana. Otočil se a viděl, jak si s Yasminne povídá. Oba mluvili tiše, přesto rozpoznal, že spolu komunikují elfsky. Pak se Verya mávnutím ruky rozloučila a vydala se ke své skupince. Luse mrzelo, že si ho ani nevšimla pohledem. Uvědomoval si, že je to snoubenka králova syna a že jí vůbec nezná. Přesto v něm uhnízdila slabá naděje, že by se s ní někdy mohl sblížit. Z myšlenek ho vytrhlo až lehké bodnutí meče do ramene. Allidan ho vybízel k pokračování ve výcviku. Lus byl už nasnídaný, proto vstal a zaujal opět bojový postoj. Elf se postavil proti němu a lehkým úderem se ho snažil zasáhnout. Lusius se instinktivně bránil a napřáhl svůj meč proti blížící se čepeli. Zazněl zvuk oceli a rána se odrazila. Následovalo pět dalších lehkých úderů, které chlapec odvrátil. Poté spustil ruku s mečem podél těla. Celou paží i dlaní mu projíždělo mravenčení. Strážce zastavil své výpady a začal vysvětlovat:
“To byly jen lehké a pomalé rány. V boji by jsi neobstál. Čelíš každé ráně čelem. To ti bere příliš mnoho sil. Nesnaž se za každou cenu všechny rány plně odvrátit. Využij nepřítelovi energie. Nech ránu, ať lehce sklouzne po tvé čepeli mimo tebe. Nepřítelova síla tak vyjde na prázdno a ty mužeš využít jeho vychýlení z postavení. Pokud budeš dostatečně chytrý, můžeš využít nepřítelovy síly ve svůj prospěch. Tak pojď, pokračujeme. Zaútoč teď ty.”
Lusius se napřáhl a snažil se zasáhnout vší silou svého učitele. Ten zdvihl meč nad hlavu a udělal lehký úkrok tak, že chlapcův meč sklouzl po jeho čepeli a šla mimo něj. Síla úderu byla tak velká, že Lus udělal několik kroků vpřed až se dostal za Allidanova záda. Neváhal a švihem z otočky se snažil snažil znovu udeřit. Učitel se však několika rychlými úskoky dozadu vyhnul a chlapcova rána vyšla na prázdno. Opět se do ní snažil Lusius opřít vší silou, takže ho švih bez zásahu donutil k několika krokům vpřed. Allidan jen kývnul lehce hlavou na chlapce, zda pochopil. Jakmile Lus přikývnul že ano, vyletělo proti němu elfovo ostří. Než se chlapec rozkoukal, přistála špička strážcova meče na jeho krku. Hned si uvědomil svou nepozornost a pomalé reflexy a svěsil hlavu. Allidan ho ale nenapomenul. Jen ho povzbudil a lehkým plácnutím čepele do ramena vyzval k boji. Další úder už Lusius odvrátil. Snažil se ráně vyhnout úplně, pro jistotu se však kryl i mečem. Učitel navázal na útok několika dalšími výpady, které chlapec vykryl. Po chvilce šermu elf přestal a začal s výkladem:
“Pohyb při boji je velice důležitý, jak jsi již sám zjistil. Neméně důležitá je však i přesnost a kombinace úderů. Vždy směřuj svoji ránu tak, aby si byl zároveň rychle připraven i na protiúder. Záleží jen na tobě, jak moc budeš střídat svůj útok s obranou a jakým způsobem se budeš snažit zasáhnout nepřítele. Jen si pamatuj, že čím víc budeš kombinovat svůj styl boje, tím budeš pro soupeře méně čitelnějším. Připravil jsem si pro tebe cvičení, které tě naučí přesnosti.”
Jakmile dopověděl Allidan větu, vydal se ke svému vaku, který měl položený poblíž vědra s vodou a vytáhl z něho jablko. Lehkým pohybem ho vyhodil před sebe. Jakmile padalo jablko k zemi, natáhl před sebe meč a nechal ho dopadnout na svoji čepel. Po krátkém kontaktu jablka z ocelí ho opět vymrštil do vzduchu a rychlím švihem ho rozpůlil. Než však stihly půlky dopadnout na zem, zasáhl Allidan jednu půlku ještě jednou. Pak padl na koleno a druhou půlku nechal dopadnout na svou čepel. Půlka se chvíli kymácela, pak klidně usadila na hrotu meče. Lusius žasnul nad rychlostí a přesností učitelových úderů. Nechápal, zda je to doopravdy možné. Probudila se v něm nezkrotná touha po umění boje. Chtěl také umět takto zacházet s mečem. Rozhodl se, že se oddá celou svojí myslí jen výcviku. Jenže to byl pro něho doopravdy nelehký úkol. Nejenže přemýšlel, jakým způsobem se mu podaří najít Titts, ale do mysli se mu neustále vkrádal obličej Yasminne. Nenechávala ho klidným. Byl znepokojen, že ho natolik zasáhla tato nepředvídatelná věc. Nevědomky upřel svůj zrak k terčům a vyhledával svou Verya. Chvíli jí pozoroval. Byla naprosto zabraná do výuky. Neustále v ruce svírala svůj dlouhý luk. Pak vytáhla šíp a lehkým natažením tětivy trefila přesně střed terče. “Už se moc těším, až se budu učit střelbě. Zvládnu se však soustředit?” pomyslel si Lusius. Jeho přemýšlení narušilo až Allidanovo lehké zakašlání. Elf držel v ruce svůj vak. Přiblížil se k chlapcovi a položil ho na zem. Vytáhl z něho několik jablk. Jedno z nich hodil směrem k chlapci. Ten ho chytil do ruky a s chutí se zakousl. Učitel se však začal hlasitě smát.
“Měl jsi ho zasáhnout mečem a ne ho sníst. Ale budiž ti dopřáno.” S úsměvem nechal dojíst chlapce ovoce a počkal až se připraví do bojového postoje. Hodil na něj další jablko. Lus se rozmáchl. Svým švihem ale jablko netrefil. Allidan na nic nečekal a vyslal na chlapce další dávku. Tentokrát však jiným směrem. Lusiovi dělalo značný problém přesně se trefit. Když se mu to podařilo poprvé, zasáhl ovoce jen na okraj a odloupl jeho slupku. Trvalo pár hodin, než chlapec dokázal zasáhnout jablko s větší přesností. Jen málokdy to ale bylo přesně, aby ho rozpůlil. Po hodinách výcviku se už cítil Lus značně unavený a jeho síla dost ochabla. I střelci se už chystali k odchodu. Na Allidanovi však nebyli vidět známky odchodu. Stále chrlil před sebe jablka a chlapec se je snažil zasáhnout. Jejich trénink narušilo až stmívání. Allidan přikázal, aby Lus posbíral všechno poházené ovoce. Rozkrájené kousky mu nechal jako odměnu k večeři. Pak doprovodil chlapce až k Iberonově domu. Když vcházel mladík do domu, venku už byla tma, kterou se pouze narušoval měsíční svit. Chlapec vysypal pokrájená jablka na stůl, u kterého seděl Iberon. Stařec mu nalil plný šálek vody a bez vyptávání ho pozoroval. Na stole bylo připraveno teplé pečivo. Lus se z chutí zakousl do bochníku chleba a přikusoval kousky jím pokrájených jablk. Jakmile dojedl, jedním lokem vypil nalitý pohár. Pak se odebral do koupelny. Na schodech bylo připraveno čisté oblečení. Rychle ze sebe scházel všechen oděv a pustil na sebe proudy vody. Průzračná a voňavá voda mu dodávala novou energii. Když se cítil dostatečně osvěžen, utřel se do připravené osušky a vklouzl do nových šatů. Byla to bílá, jednoduše vyšívaná tunika. Stařec stále seděl u stolu. Chlapec si k němu přisedl a bez vyzvání začal popisovat svůj první den výcviku. Iberon doprovázel vyprávění několika otázkami. Jakmile skončil jejich rozhovor o výcviku, nahodil Lusius jiné téma.
“Mistře, povězte mi prosím něco o Allidanovi. Je to vskutku výborný bojovník. Byl vždy tak strohý a přísný? Celý den se věnuje jen mě. To nemá žádnou rodinu?”
Iberon chvíli rozmýšlel, zda má Lusovi vyprávět o jeho učitelovi. Bál se, aby Lus nepřestal uznávat jeho autoritu. Přesto se rozhodl příběh povědět.
“Chlapče, tvůj učitel kdysi dávno nebyl jen bojovníkem. Ještě za dob, kdy jsme my i temní elfové byli jedna rasa, měl Allidan manželku. Jmenovala se Raila. Tvůj strážce se nikdy do boje nehrnul. Nesnášel válku a snažil se vždy plně věnovat své choti. Byli spolu doopravdy moc šťastní. Mnoho elfů jim závidělo jejich čistou lásku. Když uzavřeli elfové mír s lidmi, byl Allidan velice nadšený, že konečně zavládne klid v celé zemi. Jenže jakmile došlo k vraždě Evy, jejich vztah se zhroutil. On se přikláněl k Tasardurovi. Chtěl mír za každou cenu. V Raile ale kolovala horoucí krev. Chtěla pomstu a vyhlazení lidí. Přidala se proto na stranu Elensar. Tasardurovo prokletí jí proměnilo v temnou elfku. Tak skončila jejich velká láska. Allidan ztratil všechno, co měl. Přísahal svojí věrnost králi. Vždycky byl výtečný bojovník a proto ho Evyn syn využívá pro svojí vlastní ochranu. Můžeš být rád, že ho král uvolnil pro tebe. Zřejmě v tobě cítí hrozbu. Allidana se ale nemusíš bát. Pokud ho budeš poslouchat a nebudeš mu příliš odporovat, bude vše v pořádku. Proto si ho važ, i když je strohý a přísný. A teď rychle do postele. Zítra tě čeká další náročný den. Přijdu se na tebe podívat, jak se ti daří. Dnes můžeš spát na mé posteli. Mám ještě hodně zařizování. Přeji ti dobrou noc.”
“Dobrou noc, Mistře Iberone.” popřál i Lusius starci. Když se natáhl na postel, cítil, jak ho bolí všechny svaly po celém těle. Pak na sebe hodil přikrývku a zavřel oči. Usínání mu však narušil obraz Yasminne. Stále před sebou viděl její obličej, než se mu podařilo usnout.
Nad Sallirónem byla ještě tma, ale na cvičišti už o sebe cinkala mečů. Allidan pokračoval ve výuce a Lus pilně pozoroval každý pohyb svého učitele a bedlivě naslouchal jeho radám. Učení ho plně pohltilo. Soustředil se pouze na boj. Musel být velice pozorný a snaživý, aby byl schopen později porazit Balliose. Naštěstí v sobě skrýval talent pro boj a Allidan zpozoroval, že se chlapec učí velice rychle. Jen byl podle něj občas příliš zbrklý. Ale to bylo lidskou krví, která v něm kolovala po otci. Když se rozednilo a na cvičiště se scházeli mladí elfové trénovat své schopnosti, vytáhl Allidan ze svého vaku několik jablk a opět zásoboval Lusia notnou dávkou nadhozů, které se snažil chlapec zasáhnout. Jeho přesnost se zdokonalila a trefit jablko pro něj nebyl problém. Po chvíli, když elf viděl, že už je chlapcova přesnost dostatečná, ohnul se ke svému vaku a vytáhl z něho rudý šátek. Přistoupil k Lusovi a začal mu vysvětlovat:
“Rychle se učíš, hochu. Tvé zapálení pro boj je velice dobré. Nezapomeň ale, že v boji nebudeš zasahovat jablka, ale živé bytosti. Zatím používáš jediný smysl, zrak. To se musí změnit. Ne vždy ti budou oči k dispozici. Budeš se muset naučit používat i sluch, čich a hmat. Proto mám u sebe tento rudý šátek. Zbavím tě toho nejcennějšího, co máš.”
Allidan přistoupil k Lusiovi a zavázal mu oči. Chlapec zaslechl, jak učitel tasí meč. Otočil se směrem k místu, odkud vyšel zvuk a postavil se do obraného postavení. Snažil se zachytit nějaký pohyb, ale nic neslyšel. Ucítil lehké bodnutí do zad. Rychle se tedy otočil a máchl svým mečem. Do prázdna. Ze strany mu do ramene přistál další zásah. Allidan ho obíhal, měnil směry a každou chvíli do chlapce bodnul špičkou meče. Ten se jen bezmocně otáčel a snažil se zasáhnout. Všechny jeho údery vyšli na prázdno. Ještě několikrát ucítil špičku meče na svém těle, než strhl šátek z očí a mrštil ho k zemi. Když viděl Allidan chlapcův hněv a bezmocnost v očích, začal se hlasitě smát. Ještě chvíli se smál, pak se ohnul pro šátek a zavázal si ho kolem svých očí.
“Když mě zasáhneš, můžeš se přesunout k terčům a učit se střelbě.” řekl Allidan.
Lusius neváhal a pustil se do útoku. Moc se těšil, až se dostane k Yasminne a bude jí na blízku. Učitel mu nemohl dát lehčí úkol, než tento, pomyslel si. Jenže již brzy zjistil, že byl jeho úsudek předčasný. Nedokázal zasáhnout svého mistra jediným úderem. Allidan stačil každé ráně bezpečně uhnout. Ani nemusel použít svůj meč na obranu. Dokonce stačil při úhybných manévrech ještě zasáhnout chlapce špičkou meče. V Lusiovi vypukla bezmocnost. Padl na kolena, hlavu pustil do dlaní a začal tiše plakat. Učitel strhnul pásku z očí. Chvíli váhal, zda má něco říct, ale pak nechal chlapce vyplakat. Jen si k němu přiklekl, aby ostatní na cvičišti neviděli, že chlapec pláče. Když zvedl Lus hlavu a otřel slzy do rukávu, položil mu Allidan ruku na rameno a vlídným hlasem ho začal povzbuzovat:
“Neboj se, hochu. Ty to zvládneš. Já v tobě vidím talent, který je jen nutné opracovat a vybrousit. Nevzdávej se, prosím. Věřím, že dokážeš být silný. Vstaň, vzchop se a ukaž mi co v tobě je.”
Lusius vyskočil ze země. Vzal si od učitele šátek a uvázal si ho přes oči. Pevně sevřel meč do ruky a připravil se k boji.
“Děkuji ti. Vím, že není tvoje povinnost takhle se mi věnovat. Moc si toho cením. Mohl jsi mi ukázat pár základních postojů a nechat mě být napospas. Slibuji, že dám do toho všechno. Chci být dobrý bojovník. Chci pomstít své rodiče. Můžeme pokračovat.”
Chlapec semkl svoji mysl a soustředil se na sluch. Jeho špičaté uši se mírně vztyčily. Uvolnil celé své tělo a nechal ho lehce splývat se světem kolem něj. Chvíli se nic nedělo, pak ale poznal změnu. Nikdy nezažil takový pocit. Slyšel věci, které nikdy předtím neslyšel. Z města slyšel krásný zpěv elfů, do kterého se vkrádal zpěv ptáků a ostatní lesní zvěře. Dokonce slyšel hlasy elfů všude kolem na cvičišti. S přesností dokázal určit, z jakého směru se vydávají. Jeho rozjímání narušil až blízký dupot. Chvíli tápal, co by to mohlo být, pak vzduchem zasvištělo ostří. Chlapec se rychle sehnul a Allidanova rána vyšla na prázdno. Další úder odrazil mečem. Pevně sevřel rukojeť a rozhodl se k útoku. Přesně poznal, kde se učitel nachází. Slyšel jeho dech, jeho každičký pohyb. Nemohl uvěřit, že když se soustředí, tak i lehká elfská chůze může být tak slyšet. Lus udělal výpad. Učitel odrazil úder s překvapením ve své tváři. Hned přišli další rány a mezi oběmi se strhl delší boj. Bojovníci střídali výpady. Chvíli útočil jeden a pak zase druhý. Chlapec zrychlil svůj pohyb a zdokonalil své pohyby. Přesto dokázal Allidan s lehkostí odolávat jeho útokům a nakonec se mu podařilo chlapce zasáhnout špičkou přesně na srdce. Lus se však usmál, strhnul si šátek z očí a s nadšením spustil:
“Chápu o co ti jde. Nikdy jsem nevěděl, že v sobě skrývám takovou moc. Je neuvěřitelné, co všechno dokážu slyšet.”
“Výborně.” odpověděl Allidan. “ Tušil jsem, že v sobě skrýváš tuto elfskou vlastnost. Šlo jen o to, objevit jí včas. Teď se na chvíli posaď a dej si něco dobrého k snědku. Ve vaku mám čerstvý chléb a nějaké ovoce.”
Lus si sedl k vaku a vytáhl jídlo. Byl hladový a čerstvý chleba mu přišel vhod. Zapil ho džbánkem čisté vody. Allidan se posadil vedle něj a také něco málo zakousl. Chlapec se podíval k terčům, kde stála Yasminne. Její krása zářila na dálku. Byl plně v její moci. Nemohl z ní strhnout oči. Každičký její pohyb mu přišel jako lehký běh mladé laňky. Zrovna učila mladičkého elfa pořádně natáhnout tětivu. Nemohl se dočkat, až se i jemu bude takhle věnovat. Ze zasnění ho vytrhl Allidanův hlas:
“Učíš se vážně rychle, hochu. Jsem s tebou moc spokojený. Od zítřka rozdělíme tvůj trénink do dvou fází. Ráno budeš se mnou procvičovat boj mečem a odpoledne se ti bude věnovat Yasminne. Ale musím tě upozornit. Vidím, jakým způsobem na ní koukáš. Předem tě varuji. Je to snoubenka Damariona a on si jí velice hlídá. Rychle na ní zapomeň a soustřeď se jen na výcvik.”
Lusius kývl, že rozumí. Věděl však, že to nebude lehký úkol. Jeho Verya si získala celé jeho srdce. Dokázal myslet jen na dvě věci. Na pomstu a výcvik s ní spojený a na Yasminne. Každou svou volnou chvíli věnoval myšlence na ní. Bylo mu ale jasné, že vzepřít se Damarionovi by nebylo lehké, a proto se těšil, až opustí Sallirón a bude daleko od své lásky. Allidan vstal a pobídl chlapce k boji. Lus vyskočil na nohy a sebral ze země svůj meč. Začal si vyměňovat údery se svým učitelem. Čepele létaly vzduchem a do uší znělo třeskání mečů. Náhle mistr přestal a zvedl hlavu k nebi. “Bude pršet.” pronesl. I ostatní elfové na cvičišti zbystřili a začali odcházet ke svým domovům. “Můžeme pokračovat, jestli chceš?” zeptal se Lusia. Ten opověděl pouze otázkami: “Jak víš, že bude pršet? Vždyť je modrá obloha? Myslím si, že pršet nebude, takže můžeme pokračovat.” Allidan se usmál a podotkl: “Používej svůj nos. Pokud se budeš soustředit, rozpoznáš, co se právě děje ve vzduchu. Já cítím, že je vzduch vlhčí a proto se blíží déšť. V boji si nebudeš moci vybírat, zda chceš zápasit při dešti, nebo na sluníčku. Budeme tedy pokračovat.”
Lus začal opět zápasit se svým mistrem, když se zanedlouho nad nimi objevil temný šedý mrak a spustil se ohromný liják. Hustý déšť oslepoval bojvníky a jeho prudké narážení o zem zeslabovalo jejich schopnost dobrého slyšení. Za chvíli byli oba promočení a jejich pohyby se zpomalily pod tíhou promočeného oblečení. Allidanovi se podařilo chlapce povalit. Ten spadl na promáčenou zem a jeho bílá tunika ztratila svojí světlou barvu. Bláto se přilepilo na věci a Lusiův pohyb byl ještě více omezen.
“To stačí. Pro dnešek končíme.” přikázal Allidan. Oba schovali svůj meč do pouzdra. Chlapec zvedl ze země promočený vak, hodil si ho přes rameno a utíkal za svým učitelem. Běželi po hlavní ulici. Všichni elfové byli schovaní ve svých domovech. Nikdo nezpíval. Do uší se vrývalo pouze zvonění narážejících kapek o zem. Když doběhli na rozcestí, které směřovalo k Iberionovu domu, ukázal mistr, že budou pokračovat dál po hlavní cestě. Po chvilce běhu vklouzli oba do malého domku na hlavní ulici. Allidan se ohnul ke dřevěné polici, ze které vytáhl dvě osušky. Jednu podal Lusiovi. Pak vklouzl do pokoje. Chlapec si utřel vlasy, stáhl ze sebe vršek promočené tuniky a otřel se do sucha. Když se vrátil učitel z pokoje, byl vysušený a převlečený. Podal chlapci kalhoty a kabát černé barvy. Oboje na sobě mělo vyšité různé ornamenty zlatou nití. Lus se převlékl. Oblek mu byl trochu velký, ale moc se mu líbil. Přišel si v něm dospělejší. Posadil se na stoličku a prohlížel si pokoj, ve kterém se nacházel. Byl o dost skromnější, než Iberonův. V místnosti byla jen kuchyňka a stůl se stoličkami. Na zdi bylo několik polic, na kterých ležely svitky a pár knih. Chlapec se naklonil, aby viděl do vedlejší místnosti. V ní byla jen dřevěná postel a dvě otevřené skříňky s oblečením. Allidan postavil vodu na čaj. Jakmile přešla varem, zalil dva džbánky naplněné bylinkami horkou vodou. Z jedné police stáhl svitek a položil ho na stůl. Temný mrak zakryl celou oblohu a do místnosti pronikalo velmi málo světla. Elf zapálil svíčku a položil jí na stůl. Posadil se k Lusiovi a roztáhl svitek. Chlapec poznal elfské písmo. Byl zaujat jeho složitými ornamenty. Na svitku byla napsána báseň. Allidan začal chlapci vysvětlovat, jak se jaké písmeno čte. Pak přečetl první sloku. Pobídl chlapce, aby i on zkusil alespoň něco málo přečíst. Lus se snažil opakovat po svém učiteli, ale jeho slova zněla zkomoleně a měl problém s jejich výslovností. Allidan mu pomáhal s každým slovem. Neustále ho opakoval dokola, dokud ho chlapec nepřečetl správně. Když dokázal přečíst bez problémů celou sloku, poprosil svého učitele o překlad. Ten se zarazil a váhal.
“Víš dobře, že nesmíme nikoho učit naší řeč. Není to správné. Přesto si myslím, že ti v žilách koluje elfská krev a proto by si jí měl znát. Naučím tě tedy řeč elfů. Ale nepoužívej jí v Sallirónu. Vznikly by veliké problémy jak pro mě, tak i pro tebe.”
Chlapec neváhal a přívětivě odpověděl: “ Dnes již podruhé ti děkuji. Děláš pro mě vše, co je v tvých silách. Přesto, že jsem v tobě viděl z počátku nepřítele, nyní v tobě vidím přítele. V tvé společnosti se cítím dobře a jsem rád, že mohu u tebe studovat.”
Allidana odpověď očividně zaskočila. Vstal od stolu a šel k regálu. Pak se ale otočil a pověděl chlapci: “I já jsem se v tobě mýlil, Lusie. Jsi dobrý muž. Tvé srdce je čisté. Věříš ve správnou věc a sálá z tebe plamen. Často jsem se vyhýbal společnosti. Jen jsem stál králi po boku a plnil jeho rozkazy. Ukázal jsi mi, že jsou i jiné věci, než jen povinnosti. Dal si mi nový náboj do života. Chci tě naučit všechny své znalosti, aby jsi byl dobrý bojovník a aby se ti podařilo pomstít elfskou krev.” Mistr se zarazil, ale pak dopověděl myšlenku: “I ty jsi můj přítel.” Na chvíli se odmlčel, pak dodal: “A teď budeme pokračovat v četbě.” Elf si přisedl zpět k chlapci a pokračoval v předčítání. Lus se zaposlouchal do veršů. Každé elfské slovo znělo jako rajská hudba. Překlad básně ukazoval, že jsou elfové skutečnými umělci. Zněla asi takto:
Báseň byla o bájném hrdinovi Darranovi, který bojoval s obry. Allidan pokračoval ve výuce a Lusius se pilně snažil naučit přesně každé slovo. Venku již přestalo pršet a den vystřídala noc. Ale toho si ani jeden nevšiml, jak byli zabraní do četby.
Až slunce rozzáří tváře květů,
louka se začne zelenat,
pak vzplane válka světů,
bude se bojovat.
Krví se zbarví potoky a řeky,
i lesy a stráně budou rudé,
tahle válka potrvá věky,
než jedna rasa poražena bude.
Ptačí zpěv se v pochod změní,
brousí se zbraně, ková se zbroj,
v lese klidné zvěře není,
armády berou si stejnokroj.
Přátelé
Komentáře
Přehled komentářů
Jsem příznivkyně elfů, draků, jednorožců a dalších stvoření o kterých se říká, že si je lidé vymyslely, ale já vím svoje...Strašně ráda čtu cizí práce ale i ty svoje, jsou sice nedokonalé a já to vím, ale začla jsem psát pozdě a tiše dofám, že to budu ovládat tak lehce a obratně, jak jen má mysl dovolí, mé slova plynou tak jak píši a jsem hrdá, že jsem mohla tohle objeviti...M.S.
Jsem nadšená.
(Michelle, 12. 9. 2008 18:01)