5. - 6. kapitola
Příběh elfů
Lusius dojedl hrušku a vypil šálek čisté vody, kterou mu Iberon přichystal. Stařec se vybavoval s Allidanem. Mluvili elfskou řečí, aby jim Lusius nerozuměl. Chlapec jim pečlivě sledoval ústa a snažil se pochopit, o čem se baví. V duchu opakoval slova, které od nich slyšel, ale i když se sebevíc snažil, nedokázal přeložit ani jedno z nich. Zanedlouho se oba elfové odmlčeli a svůj pohled upřeli na Lusia.
“Inu, chlapče. Pokud ses nasnídal, rád bych si poslechl tvůj příběh, který tě zavedl až k nám. Není kam pospíchat, proto si dej na něm záležet a řekni nám každičkou maličkost z tvého života.” Řekl Iberon a poposedl si, aby se lépe uvelebil na stoličce.
Chlapec si ze džbánku dolil ještě jeden šálek vody a jedním velkým hltem ho vypil. Jazykem si olízl suché rty a začal vyprávět. Lusius nejdříve popisoval své dětství, jak celý svůj život žil jen s rodiči v chalupě hluboko v lesích, daleko od civilizace. Nikdy se nesetkal s lidmi, orky ani temnými elfy. Vždy se pohyboval jen v okolí svého rodného domu. Rodině stačila pouze okolní příroda, aby se uživila. Otec ho často brával na lov. Učil ho, jak lovit divou zvěř kladením pastí, nebo přímo střelbou z luku.Také ho učil jak poté připravit kořist, aby se dala jíst. Matka ho učila základní znalosti o bylinách a také se starat o malou zahradu, kterou měli vedle domu. Chlapec dále vyprávěl, že byl spíše samotář. Často a rád pozoroval rodiče ze své skrýše vysoko v koruně dubu rostoucího za domem. Byl zde i ve chvíli, kdy se na louce objevili temní elfové s orky. Bylo to poprvé, co uviděl někoho jiného, než své rodiče a navíc hned válečníky jiné rasy. Lusius podrobně popsal, jak proběhl rozhovor mezi rodiči a nepřáteli a následný boj, který pro něj skončil tragicky. Když vyprávěl, jak se jeho otec postavil k matce a temný elf Ballios se mu vysmál, že je člověkem, všiml se, že se Iberon i Allidan zachmuřili a na chvíli se zamysleli. Pak chlapec popsal rozhovor s Evou v podobě větru a následnou cestu k elfům i s bojem proti černé pumě.
“Allidane, prosím tě, neříkej Tasardurovi, že je chlapec pouhým půlelfem. Věřím, že si ho Eva vybrala z určitého důvodu a ani jí nevadilo, že není čistý elf. Kdyby se však tuhle zprávu Tasardur dozvěděl, byl by chlapec ihned vyhnán a my bychom mu nemohli nijak pomoci. To mi mé srdce ani má víra nedovolí, proto tě ještě jednou žádám, neříkej to nikomu.” Iberon se postavil, opřel se rukama o stůl a upřeně hleděl na Allidana. Pak si pro sebe ještě zašeptal, ale tak, že ho oba slyšeli:
“Já hlupák. Mělo mi dojít hned, že není čistý elf. Nikdy sem neslyšel o elfovi jménem Lestat. Teď už vím proč. Žádný elf Lestat nikdy nebyl. I při bližším pozorování se dá poznat, že má chlapec lidské rysy. Já blázen!”
Allidan zůstal nehybně sedět na své stoličce a pozoroval Iberona. Sice byl věrným služebníkem Tasardura a jeho rozkazy pro něj znamenali nejvyšší privilegia, přesto měl ze starce veliký respekt. Věděl, že Iberon již několikrát předpověděl věci, které elfům nakonec nějakým způsobem pomohli. A to, že chlapce podporuje i Duch Evy, pro něj znamenalo jasné rozhodnutí.
“Dobrá Iberone, nechám si toto tajemství pro sebe. Věřím v tvé schopnosti. Avšak pokud se stane něco nečekaného, zapřu to a ty poneseš všechny následky.” Když Allidan dořekl své gesto, orosilo se mu čelo. Nalil si šálek vody a několika hlty jí rychle vypil. “I když nevěřím v sílu a moc tohoto mladíka, kterou v něm vidíš. Ani nevěřím, že zrovna jemu se zjevil Duch Evy po takové době.”
“I mě je divné, proč zrovna do tohoto chlapce dává Eva své naděje. Přesto jí věřím a budu se snažit vší silou pomoci tomuto mladíkovi k naplnění jeho cíle. Možná jeho osud není jen pomstít své bližní. Možná, že ho cesty zavedou mnohem dál, než sám tuší. Proto ti děkuji, Allidane, za tvoji mlčenlivost a věř, pokud se něco pokazí, vezmu si veškerou zodpovědnost na sebe.” Iberon obrátil svůj pohled na chlapce a posadil se zpět na svoji stoličku. “Nuže chlapče, proč navštívili temní válečníci tvou matku se od tebe asi nedovím. Proč tě Eva poslala k nám mi asi taky nepovíš. Skrývá se v tobě mnoho otazníků, hochu. Mám na tebe jen jedinou otázku. Prozraď nám tajemství. Jak tvůj otec dosáhl tak vysokého věku, když byl člověk. Lidé se nedožívají zdaleka takového věku jako elfové. Jak tedy mohl žít po boku tvé matky několik století?”
“Nikdy jsem nezkoumal, jak je to možné, protože sem nevěděl, že se lidé nedožívají vysokého věku. Rodiče mi nikdy nevyprávěli o rasách, které se pohybují po tomto světě. Ani o jejich věku a jiných jejich vlastnostech. Jen si pamatuji, jak mi jednou matka pověděla, že mám velké štěstí, že sem po ní zdědil věčný život. V tu chvíli jsem ale nevěděl, co tím myslela. Také si pamatuji, že každý den vařila otci odvar z různých bylin, kterého já jsem se nikdy nesměl napít.” odpověděl Lusius a sám se zamyslel, zda si ještě nevzpomene na něco důležitého.
“Tvoje matka velice rozuměla bylinkám, ale že vymyslí lektvar na věčný život, na to asi nepomyslel nikdy žádný elf. Byla to velice zajímavá žena.Ale jistě i ty máš v hlavě spoustu otázek, na které bys rád věděl odpovědi. Můžeš se tedy začít ptát. Pokusím se ti odpovědět na vše, nač jen budu znát odpovědi.” Iberon uchopil do ruky džbán s vodou a každému nalil plný šálek. Lusius usrkl trochu vody, aby osvěžil svá ústa. Chvíli ještě přemýšlel, nač se má zeptat. Hlavou se mu honilo několik otázek a byl by nerad, kdyby nějakou vynechal. S rozvahou spustil:
“Mistře Iberone, mám v hlavě velký zmatek. Příchodem do Sallirónu se změnilo mnoho věcí. Nikdy jsem nepoznal nikoho jiného než své rodiče. A pak se během chvíle vše změnilo. Když jsem vstoupil do vaší vesnice, cítil jsem, jako bych sem patřil odjakživa. Sice jsem viděl pouhou část vaší kultury, přesto mě udivilo několik věcí. Musím říct, že se mi tu hodně líbí. Rád bych věděl, jak jste docílili, že jsou stromy vašimi domovy. A také jak se vám povedlo vybudovat překrásný sál, ve kterém jsem se střetl s tebou a králem Tasardurem? Na to navazuje další otázka. Kdo byl elf po boku vládce, který mi nebyl představen, ale který na mě koukal pohledem vraha? Chtěl bych znát mnoho odpovědí, proto měj se mnou prosím Mistře trpělivost. Také mám jednu prosbu. Velice se mi líbí vaše řeč – řeč elfů. Lituji, že mě matka nikdy nenaučila jediné slovo. Proto bych tě chtěl poprosit, zda by si mě mohl alespoň něčemu přiučit. Další věc, která mě trápí, je slovo zrádce. Mě i mou matku nazývají všichni zrádcem. Já však nevím z jakého důvodu. Na tuto otázku mě zajímá odpověď nejvíce a věřím, že mi Mistře dáte odpověď, kterou bych mohl poté svými skutky vyvrátit. Vím, nejsem skromný. Rád bych si však urovnal v hlavě několik věcí. A na to potřebuji vaše odpovědi, Mistře.”
Iberon se pousmál, pohladil se po vlasech, dopil svůj šálek vody a začal odpovídat: “Mluvíš velmi dobře, chlapče. Myslím, že strategie bude tvojí velkou zbraní. Líbí se mi jakým způsobem si prodal své nevědomí, proto se pokusím naplnit tvé myšlenky některými znalostmi. Když přišlo několik elfů do této země, byl les Majalaren ještě mladý a nebylo v něm zdaleka tolik stromů. My elfové milujeme přírodu. Starali jsme se o les jako o vlastní děti. Často jsme jim vyprávěli naší historii a zpívali písně o našich hrdinech. Les se stal naším domovem. Spali jsme v korunách stromů, nebo i pod nimi. Les se v naší péči začal rozrůstat a vzkvétat ve velikou krásu. Naslouchali jsme šelestu listí. Znělo to, jako by nám chtěly stromy poděkovat. Když začaly růst nové stromy, měli divné tvary a snažili jsme se je léčit. Nebyla to však nemoc, ale odměna za naší péči k lesu. Sami stromy vzkvétaly v obydlí, do kterých jsme se poté nastěhovali. Bylo to jejich poděkování za naší lásku k přírodě. Jelikož jsme byli velice vděční za tento dar přírody, vložili jsme poděkování do našich písní a ty často zpívali. Nejvíce elfů se scházelo na jediné louce mezi stromy. Zde pak vyrostl krásný sál, ve kterém si potkal našeho krále. Podařilo se nám naprosto splynout s přírodou. Další tvá otázka byla zřejmě nejjednodušší. Elf , který stál vedle Tasardura, byl jeho syn Damarion. Je to velice pyšný, ale zároveň i zlý elf. Je otcovi stále po boku a otec na něj nedá jediným slovem dopustit. Král měl kdysi dva syny. Damariona a jeho staršího bratra Gariona. Ten však padl v bitvě proti temným elfům. Král se z toho nikdy pořádně nevzpamatoval a proto svého mladšího syna hlídá na každém kroku. Damarion nikdy nepozná, co je to válka, protože mu otec nedovolí do ní jít.
Co se týká elfské řeči, je to velice starý a složitý jazyk. Skrývá se v něm mnoho magie. Je jen málo lidí, kteří mluví naší řečí. Jsou to však naši věrní přátelé. Pochybuji, že tě dokážu naší řeč naučit. Je velice složitá. Přesto ti mohu slíbit, že několik základních slov tě naučím. A teď se dostávám k tvé poslední otázce, která je velice nelehká a její kořeny sahají hluboko do historie elfů. Začnu tedy od úplného začátku. Les Majalaren byl už rozsáhlí po velkém území a elfové v něm žili spokojeně a v míru s přírodou. Nepotřebovali jsme žádného vládce. Všichni jsme si byli rovni. Problémy nastaly, když se v této zemi objevili lidé. Nejdříve žili i oni v poklidu daleko od lesa. Pak se ale začali rychle rozrůstat. Drancovali les, káceli stromy neuvěřitelnou rychlostí a prudce i ubývala zvěř. To se nám samozřejmě nelíbilo. Domluvili jsme si tedy schůzky s tehdejším králem lidí, Elrosem. Z naší strany byl vyslán Ancalimé – nejstarší. Jenže lidé se nám vysmáli a poslali nám zpět pouze ruku Ancalimého s jeho prstenem. Znamenalo to válku. Dlouho jsme se dohadovali, kdo nás povede, než se ozvala Eva. Nikdo nečekal, že by zrovna ona mohla být naším vojevůdcem, přesto nikdo nic nenamítal. Stal se z ní obávaný válečník a vybudovala si veliký respekt. Jejími věrnými společnicemi v boji se staly tvoje matka Akasha a Titts. Několik generací jsme válčili s lidmi, až někteří ani nevěděli důvod proč se vlastně válčí. Eva mezitím porodila dvě děti. Syna Tasardura a dceru Elensar. Mnoho lidí i elfů padlo v této válce. V jedné velké bitvě padl i manžel Evy, Elasor. Pamatuji si, jak se Eva poté, co viděla padlého manžela, pustila do neuvěřitelného boje. Snad tisíce lidí bylo pobito a elfové tento boj vyhráli s neuvěřitelnou nadváhou. Měli jsme hodně navrch a každý věřil, že dokážeme konečně lidi porazit. Eva však před nás předstoupila a všechny šokovala: “Je konec. Nechci už bojovat. Pokusím se uzavřít s lidmi mír.” Pamatuji si její slova dodnes. V té době vládl lidem zrovna král Andis. Eva tedy vzala své dvě věrné pomocnice Akashu a Titts, která byla v té době těhotná a vydaly se ke králi. Andis byl velice moudrý a nerad válčil. Přijal proto Evin návrh s otevřenou náručí. Elfové uzavřeli s lidmi mír a rozdělili si uzemí tak, aby si navzájem nepřekáželi. Po této dohodě se v klidu a s mírem v srdci vracely naše tři velvyslankyně zpátky do lesa Majaralen.”
Iberon se odmlčel a podíval se na Alladana. Začali mezi sebou mluvit elfsky a vypadalo to jako by se hádali. Lusius nechápavě pozoroval jejich zděšený výraz v obličeji. Pak se stařec na chvíli odmlčel.
“Chlapče. Dál je to velice nejasné. Nikdo neví, co se vlastně tehdy stalo. Tvá matka se od Evy a Titts odpojila a odešla jinou cestou. Když obě pokračovali dál k lesu, napadla je zapomenutá skupinka lidí, kteří ještě nevěděli o uzavřeném míru. Těhotná Titts neměla takovou sílu, aby se stíhala bránit. Eva jí proto v boji pomáhala a bojovala téměř za dva. Byla to statečná bojovnice. Tuto přesilu však nezvládla. Když odrážela ránu meče směřující na Titts, zasáhl jí jiný meč přímo do boku. Bolestí padla na kolena. Stihla však ještě vyřknout ohnivé kouzlo a zabít další dva protivníky. Další ránu už však nepřežila. Jeden člověk jí nepozorovaně obešel a zasadil smrtelnou ránu do zad. Titts se ještě chvíli bránila, ale i jí lidé povalili na zem. Pak jí spoutali a uvázali ke stromu. Přeživší elfka pozorovala bezvládné tělo své přítelkyně a do očí se jí hrnuly slzy. “Však ty přestaneš plakat!” řekl jeden člověk, nahřál si špičku nože a přiložil ji k jejím očím. Poté jí rozvázali a nechali jí slepou dojít až k nám. Kdyby tam Akasha byla, věříme, že by dnes ještě Eva žila. Tvá matka byla mocná kouzelnice a ve třech by je jistě zvládli. Nikdo neví proč je opustila a věří v její zradu.”
Lusiovi tekly po tvářích slzy. Nevěřil, že by jeho matka mohla zradit svojí vlastní rasu. Svojí rodinu. Své přátelé. “V tom něco musí být. Nevěřím, že by něco takového udělala.” Pomyslel si v duchu Lusius. Iberon otřel rukávem chlapcovi slzy a začal dál vyprávět.
“To však bohužel není konec elfského utrpení, chlapče. Když se Titts vrátila a řekla všem co se stalo, vypukla veliká panika. Elfové se mezi sebou začali hádat a nevěděli, co se bude dít dál. Někteří chtěli pomstít smrt Evy a pokračovat ve válce s lidmi. Někteří však chtěli mír, za který jejich vojevůdce padl. Mezi nimi byl i Tasardur. Snažil se všechny přesvědčit, aby se uklidnili. Chtěl jít sám příkladem. Ještě dnes slyším jeho slova:”Moje matka umřela a já bych teď měl jít a pomstít jí. Ona ale umřela kvůli jiné věci. Umřela pro mír. Je to veliká oběť. Velice mě bolí její ztráta, ale nepromrhejme její smrt zbytečně. Eva nám zařídila mír, pojďme si ho užít!” Několik elfů pokyvovalo hlavou. Věděli, že má Tasardur pravdu a přiklonili se na jeho stranu. Ještě chvíli domlouval elfům a skoro je všechny přesvědčil, když mu do jeho řeči skočila Elensar, jeho vlastní sestra. “Bratře, jak můžeš nechat smrt naší matky bez povšimnutí! Jsi zbabělec. Krev lidí bude prolita. Přísahám, že všechny lidi vyhubím. Nenechejme se zastrašovat lidmi!!!” S jejími slovy se strhla velká vlna vzbouření. Několik elfů se přiklonilo na její stranu. Chtěli dál válčit s lidmi. Oba tábory se hádali ještě nějakou chvíli, než spolu začali sourozenci zápasit. Elensar vytáhla na Tasardura meč jako první a ten se bránil. Dcera Evy byla vždy v boji s mečem lepší než její bratr. Po chvilce boje ho povalila na zem. Pak se jen ironicky usmála, otočila se ke skupině svých spřízněnců a zavelela k odchodu. Tasardur se cítil velice dotčený a ponížený, proto vyřkl zlou kletbu na svou vlastní sestru a její stoupence. Neuvědomil si sílu elfských slov, ve kterých, jak sem ti již říkal, je ukryta mocná magie. Myslím že dodnes lituje svého činu. Byla to tak mocná kletba, že už nikdy nejde vzít zpět. Kouzlo odepřelo jeho sestře a jejím spřízněncům vše, co měli rádi. Slunce je začalo pálit. Jejich kůže začala temnět. Dokonce i vůni lesa jim odepřel. Vzbouřenci se začali dusit a dali se na útěk. A tak vznikli temní elfové, chlapče. Elensar je odvedla na západ, do bažin Akamor, kde se nacházel starý rozpadlý hrad. Bylo v něm ukryto mnoho černé magie. Dcera Evy několik let studovala tuto černou magii z knih, jenž našla v tajemném hradu. Když se navýšil počet temných elfů, začali napadat skupiny lidí a nakonec se s nimi dali do otevřené války. Válka trvala několik desetiletí, než ztratila svůj význam. Byl to Ballior, věrný rádce Elensar, kdo ji přesvědčil, že úhlavním nepřítelem nejsou lidé, ale elfové, kteří je tolik zradili. A tak boj mezi nimi a lidmi postupně utichal, kdežto s elfy se dali postupně do otevřené války. A tak teď proti sobě stojí dva sourozenci a Duch jejich matky to musí sledovat. Tak Lusi, to je asi vše, co bych ti mohl povědět.”
Lusiovi stále stékali po tvářích slzy. Bylo mu líto, čím vším prošli elfové. Mrzela ho smrt Evy a zrada své matky. Nevěřil však, že to byla pravda. “Musím se dozvědět, proč má matka opustila Evu a Titts. Proč se Iberon pozastavil u zrady mé matky a začal se vybavovat s Alladanem tak, abych jim nerozuměl? Titts. Musím najít Titts. Ta jediná zná pravdu. Žije ale ještě? Nemůžu se Iberona zeptat. Můj úmysl by mu byl určitě hned jasný. Pokud žije, musím zjistit kde bydlí. Musím jí najít sám.”
Sallirón
Dlouho seděli všichni tři u stolu, aniž by řekli jediné slovo. Lusius si utřel do rukávy zbytek slz, které mu zůstali na tvářích. V myšlenkách skládal různé teorie, proč jeho matka opustila svojí zemi i své přátelé. Nenacházel však žádnou odpověď. Přemýšlel, kde se vlastně poznala s jeho otcem a jak se dali dohromady. Nevěřil v zradu své matky. Přemýšlel také jak udělat, aby se mohl po vesnici pohybovat bez svého strážce. “Allidan mě bude hlídat na každém kroku. Ani Iberon mě nenechá procházet se samotného po Sallirónu. Potřebuji mluvit s Titts. Musím ale nejdřív zjistit, kde vlastně bydlí. Jak se svých strážců zbavím? Snad něco vymyslím. Potřebuji si prohlédnout město, třeba někde uvidím slepou elfku.” Pomyslel si Lusius. Nechtěl se déle zdržovat a pobídl oba elfy k odchodu do ulic města. Stařec přes sebe přehodil dlouhý bílý plášť. Do ruky si vzal svojí hůl, která byla jeho věrným partnerem. Hůl byla z vyhlazeného rovného dřeva, jen na špici se rozšiřovala do několika tenkých pramínků, které se poté do sebe zase splétali a vytvářeli ornament připomínající hlavu vlka. Allidan počkal, až Lus odstoupil od stolu a vykročil ke dveřím. Vydal se za ním a stále ho pozoroval, aby se náhodou mladík o něco nepokusil. Věděl, že by se daleko nedostal. Kdyby mu však utekl, ostatní elfové by se mu vysmáli, že neumí ohlídat neozbrojeného kluka. Ano, kluka. Pro elfy byl Lusius velice mladý a v jejich očích působil pouze jako mladý nezkušený chlapec. Iberon se postavil vedle Luse a chytil se jeho paže. Chlapec už věděl, že nebude sloužit jako podpěra, že je staroch dost silný, aby mohl jít sám. Přesto nechal starcovu ruku na své paži. Allidan si nechal od nich odstup a následoval je o tři kroky zpět. Sotva vyšli ven z domu, Iberon spustil:
“Chci ti ukázat několik krásných míst, chlapče. Jejich krása tě učaruje natolik, že se sem budeš moc rád vracet. Již teď vidím ve tvých očích půvab k tomuto místu a to jsi ještě neviděl ani třetinu krásy našeho města.”
Chlapcovi oči mihotaly sem a tam a snažily se zachytit každičkou krásu Sallirónu. Když vyšli z ulice, ve které měl Iberon svůj domov, posunkem pokynul Lusiovi, aby se vydal na opačnou stranu, než byl sál. Než se stačil ně něho mladík tázavě podívat, odpověděl mu Iberon rychleji:
“Korunní sál už si viděl a nemyslím, že si přeješ znovu spatřit Tasardura. Vyhneme se tedy tomuto místu, i když je tak krásné a dá se v něm přebývat nespočet hodin. Nejdříve ti chlapče ukážu, kde zítra začne tvůj trénink. Koukám, že tvé uši se neustále napínají. Zpěv elfů je doopravdy nádherný. Jejich hrdlo bylo obohaceno zlatem v podobě zpěvu. Jsem rád, že se ti naše hudba líbí. Právě teď zpívají elfové o bájném hrdinovi Darranovi, který žil ještě v dobách, kdy elfové neobývali tento svět. Byl to velice statečný a odvážný bojovník, který bojoval s obry a svojí rychlostí a skvělou taktikou zabil mnoho těchto nestvůr.”
Lusius pokyvoval hlavou a soustředil se na krásu tónů. Melodie se mu velice líbila a slova, kterým nerozuměl, dodávala písni tajemný a velice zajímavý podtext. Pomalou chůzi minuli několik obydlených stromů. Cestou potkali několik elfů, kteří na chlapce nedobrotivě koukali, ať už z korun stromů, tak z oken svých domů, ale i přímo na ulici. Na mnohých bylo vidět, že je velice uklidňuje přítomnost Allidana v patách chlapce. Chlapec pozoroval zpívající elfy v korunách stromů a litoval, že přesně nerozumí textu písně. Věřil v krásu a zajímavost slov a doufal, že bude někdy schopen poslechnout si elfskou píseň v celé její kráse. Lus byl do hudby plně zaposlouchán. Uši mu však začaly více zachytávat zvuk narušující krásnou melodii. Byl to cinkot ocele, která o sebe narážela. Chlapec spustil oči z korun stromů a zahleděl se před sebe. Asi tak dvě stě kroků před ním se nacházelo cvičiště. Bylo v něm několik elfů, kteří mezi s sebou bojovali meči. O kus dál bylo několik na pohled mladších jedinců, kterým předcvičoval starší elf a ostatní po něm opakovali bojové pohyby. Na konci cvičiště stála skupinka s luky a střílela na terče. Lusius se udivil, když spatřil vzdálenost, na kterou dokázali elfové trefit terč. V očích mu zableskly plamínky při představě, že bude mít možnost se těmto schopnostem naučit. Když došli ke cvičišti, zkoumal chlapec každý pohyb elfů. Jejich bojové postoje a výpady byly velice ladné a celkově do sebe zapadaly s lehkostí. Spíše než boj vypadalo cvičení jako tanec, který si přítomní užívali a vychutnávali každým pohybem. Allidan došel k Lusiovi a mírně strčil ramenem do jeho ramena. S kyselým úšklebkem dodal:
“Tak zítra ti to začne, hochu.” Allidanovi dělalo dobře, když se mohl Lusovi posmívat. Velice rád zdůrazňoval slovo hochu, které určovala jeho nadvládu. “Nemysli si, že tě budu šetřit. Budeme trénovat celý den. Začneme brzy ráno. Ukážu ti základní pozice a bojové výpady. Pak už budeme jen trénovat a trénovat a trénovat. Pokud se ti podaří mě odzbrojit či povalit, uznám, že si dobrý bojovník. Teď pojď, někoho ti představím.”
Allidan popostrčil chlapce směrem k lukostřelcům. Iberon se od nich odpojil a vrátil se na cestu. Když došel Lusius i se svým strážcem až ke skupince elfů, všichni se na ně otočili. Z řady vystoupila elfka. V ruce svírala dlouhý luk. Nikdo jiný neměl takto krásně vyřezávaný a tvarovaný luk. Její zelené oči si prohlížely Lusia. I chlapec si zkoumavě prohlížel elfí ženu. Byla vysoká. Její obličej byl vyhlazený. Měla krásné dlouhé hnědé vlasy, spoutané dvěmi slabými copánky, které se splétaly od ušních boltců. Jen do čela jí padalo několik pramínku, které narušovali uhlazenost jejího vzhledu. Rty měla uzoučké, přesto nepřehlédnutelně rudé. Byla oblečená do černé tuniky, prošívané zlatou nití. Na ruce měla několik náramků, které zdůrazňovaly její krásu. Chlapec z ní byl okouzlen. V celé vesnici zatím nepotkal krásnější elfku. Byla první, u které viděl hnědé vlasy. Většina ostatních žen ve vesnici měla světlé, nebo rudé vlasy. Když se jejich oči střetly, cítil z nich Lusius úsměv, který dívka neprojevila ústy. Byl to první pohled kromě Iberonova, ve kterém chlapec neviděl opovržení a povyšování. Chlapec nemohl z elfské ženy spustit oči. I ona se na něj dlouze a hluboce dívala. Jejich pohledy narušil až hlas Allidana.
“Aiya Nildo! Yasminne, moc rád tě vidím.”
Elfka odtrhla oči od Lusia a kývnutím hlavy pozdravila Allidana. Ten pokračoval:
“Tohle je Yasminne, hochu. Je nejlepším lučištníkem jakého můžeš v Sallirónu potkat. Mnoho bitev mi stála po boku a mnoho jsme jich spolu vyhráli. Jsem hrdý, že můžu být tvým přítelem, Verya.” Elfův zrak přeskočil na Lusia. “Yasminne tě bude učit střelbě z luku. Je to nejlepší učitel, kterého můžeš mít. Važ si proto rad, které od ní dostaneš. Nezkoušej jí však oslovovat jménem. To se u nováčků nesluší. Pro tebe to bude vždy jen Verya.” Allidan se podíval zpět na elfku a rozloučil se sní: “Namárie Nildo!” otočil se a vydal se k Iberonovi. Lusius se poklonil. Svůj zrak však nespustil z obličeje elfky.
“Je mi velkou ctí, Verya.”
Yasminne jen kývla hlavou a otočila se ke svým studentům. Lusius se narovnal a doběhl své dva společníky. Ještě je ani nedoběhl a už spustil na Allidana spršku otázek. “Prosím, mohl bys mi říct překlad slov, co jsi použil? Proč ti neodpověděla? Copak nemluví? A proč byla tak smutná? No vlastně já nevím, jestli byla smutná, ale rozhodně mi tak připadala. Pokud se pletu, omluv mojí drzost.” Strážce chvíli váhal, zda má vůbec chlapcovi odpovědět. Iberon však do něj klepl svojí holí, aby byl chlapcovi nápomocen. “Dobrá hochu, odpovím ti nač ses ptal. Aiya Nildo znamená Zdravím příteli. Oslovení Verya, jímž chci aby si jí oslovoval, znamená Udatný, Chrabrý či Statečný. Její skutky znamenaly pro elfy mnohokrát vítězství, proto jí tento titul právem náleží. A třetí slovo, které jsem použil bylo rozloučení Namárie, což znamená sbohem. Yasminne nikdy neříkala příliš mnoho zbytečných slov. A jak jsi sám poznal, v hloubi duše je smutná. Její matka se dohodla s králem Tasardurem, že se stane manželkou jeho mladšího syna Damariona. To jí sebralo mnoho sil a svůj úsměv i řeč omezila na minimum. Často se schovává zde na cvičišti, kde může rozdávat radost svým studentům. Ještě nějaké otázky?” Chlapec jen zavrtěl hlavou, že již nemá otázky a sklopil oči. Pozoroval jen kousek cesty před sebou. Před očima stále viděl krásnou elfku. Neustále myslel na její trápení. Přišlo mu divné, že rodiče předem domlouvají sňatek svých dětí. Nenacházel pochopení pro některé elfské myšlení. Iberon pozoroval chlapce. Pochopil, že už ho nezajímá krása města, ale že ho ohromila jiná krása. Přesto věřil, že místa, která chce chlapcovi ukázat, ho budou určitě zajímat a bude z nich nadšen jako ze všeho ostatního, co spatřil před setkáním s Yasminne. Netrvalo dlouho a trojice došla na další Iberonem naplánované místo. Lusius zdvihl svůj pohled, když ucítil neuvěřitelnou vůni. Do obličeje mu udeřil ostrý závan několika vůní přírody. Před očima se mu rozprostírala obrovská zahrada posázená tisíci druhy květů. Mezi řadami vedlo několik cestiček. Zahrada měla nepravidelný tvar a byla schovaná pod několika stromy. Větve stromů rostly tak, aby měly květiny dostatek slunce a mohlo jimi lehce proniknout. V zahradě nebyl žádný z nich obydlen, jen na východním kraji byl jeden silnější strom, ve kterém bylo několik oken a velký vchod do zahrady. Lusius vstoupil do zahrady a udělal několik kroků. Allidan s Iberonem zůstali stát na kraji zahrady. Chlapec si sednul a hladil různé druhy květů. Pomalu se posouval a zkoušel vůni každého odlišného květu. Byl natolik nadšen zahradou a různorodými květinami v ní, že si ani neuvědomoval, že se pomalu blíží k obydlenému domu. Zaujali ho krásné bílé květy vysázené kousek od něho. Chtěl se ještě kousek posunout, aby si mohl přivonět, když narazil do nohou. Zvedl proto hlavu. Před ním stála starší elfka. Byla oblečena v bílé dlouhé tunice vyšívané stříbrnými znaky. Měla světlé vlasy a uhlazený obličej. Lusius se postavil a uklonil se. “Aiya, jsem Lusius. Jsem okouzlen vaší zahradou paní”
Elfka na něj ještě chvíli zvědavě hleděla a pak se představila. “Já jsem Avariel a toto není moje zahrada. Jen se o ní starám, protože ona je mým srdcem. Nikdy jsem tě tu neviděla a neznám žádného elfa jménem Lusius. Co tu chceš? Tvé rysy jsou ostré. Ty nejsi elf!” Lusius nevěděl, jak má zareagovat a chtěl nejprve utéct. Otočil se k ženě zády a chystal se k úprku. Svůj čin si však rozmyslel. Otočil se zpátky k ženě a odpověděl jí.
“Ano, nejsem elf. Tvůj odhad je správný. Jsem tu v doprovodu Iberona a Allidana. Oba se zdrželi na kraji zahrady. Já se nechal unést její krásou a došel, nebo spíše doplazil až sem. Zahrada je doopravdy moc krásná a mnoho květů v ní mě okouzlilo. Má paní, já vás prosím, neříkejte králi Tasardurovi, že nejsem elf. Ihned by mě vyhnal z vašeho krásného města, což by mě moc mrzelo.”
Elfka se lehce pousmála. V jejím úsměvu byl vidět ale spíše smutek. “Mé srdce kdysi patřilo jednomu muži. Jeho jméno je Tasardur. Mezi námi vzplanula veliká láska. Dokázala jsem mu odpustit i prokletí jeho vlastní sestry a stála jsem stále po jeho boku. Tento muž se pak stal králem elfů a já se za něj provdala. Naše láska vyvrcholila narozením prvního syna Gariona. Byli jsme velice šťastní i když zuřila válka s temnými elfy. Dokonce se nám narodil druhý syn Damarion. Vše se zlomilo, když poslal vlastního syna do bitvy, ze které už se nevrátil. Teď Tasardura proklínám. Jak jen mohl dopustit, aby můj milovaný syn Garion zemřel? Jak jen ho mohl pustit do bitvy, která byla předem prohraná. Proč se o něho více nestaral? Sám si jen seděl na trůnu a dával rozkazy, zatímco jeho syn ho slepě poslouchal a bojoval pro něj. Ano, proklínám ho. A jeho druhý syn jde slepě v jeho šlépějích. Oba jsou arogantní a namyšlení. Vládcovství jim stouplo do hlavy. Můj druhý syn se chová jako hlupák. Stejně jako jeho otec. Proto mé srdce teď patří jen této zahradě. Nacházím zde klid pro svojí duši. Mnozí mě nazývají bláznem. Já jsem se však jen odevzdala plně přírodě. Protože se ti tu líbí, bude tvé tajemství skryto jen v mém srdci. Odtud se nikdy nedostane ven. To ti slibuji.” Avariel se bez rozloučení otočila a několika kroky vklouzla zpět do svého domu. Lusius se otočil na své dva společníky. Ti vstoupili do zahrady a šli k němu. Jakmile ho došli, pokračovali všichni tři dál zahradou bez jediného slova. Chlapec si prohlížel okrasné kvítky a hlavou se mu honilo spousty rozporuplných myšlenek o Avariel. Doufal, že jeho tajemství nevyzradí. Její slib působil přesvědčivě. To ho nechávalo trochu klidným. Spíše se divil, kolik v sobě může mít elfka nenávisti vůči své vlastní rodině. Lus byl rád, že se ho nikdo neptal na rozhovor z královou manželkou. Nemusel zodpovídat dotazy, které by mu byly nepříjemné. Když vyšli ze zahrady, dostali se do neobydlené části Sallirónu. Větve stromů houstly a kmeny se k sobě více přibližovaly. Lusius nechápal, proč pokračují v cestě, která nikam nevede a tak se podíval tázavě na Iberona. Ten jen lehkým mávnutím své hole pokynul, aby pokračoval v cestě. Přes husté větve neprosvítalo téměř žádné světlo a chlapcovi přišla jako celá věčnost jejich spletitá cesta mezi stromy. Nekonečnou cestu ticha a nepříjemného proplétání narušilo až slabé šumění vody. Lus zvedl oči do korun stromů a čekal, kdy na něj spadne první kapka deště. Stařec se jen usmál a pokračoval v chůzi. Chlapec si nejdříve myslel, že jsou větve stromů příliš hustě propleteny a neprojde mezi nimi ani kapka dešťové vody. Když pokračoval v cestě, hlasitost šumění vody se zvyšovala. Lusius rozpoznal, že je to zvuk padající vody z vysoké výšky. Napadlo ho, že by to mohl být vodopád. Zanedlouho se mezi stromy začínaly objevovat paprsky slunce. Blížil se konec cesty divokým lesem.
Lusius obešel poslední velký strom a vyšel ven z lesa. Do očí ho štípaly ostré paprsky slunce. Přimhouřil oči, aby se mu pod náporem prudkého světla lépe koukalo. Neslyšel žádný zvuk, jen mohutně se rozléhající pleskání proudů vody o zvířenou hladinu. Před ním se rozprostírala louka. Tráva na ní byla vysoká a sytě zelená. Přímo naproti němu se tyčila obrovská šedá skála. Pohledem sklouzl po na obě strany skály. Neviděl však konec ani na jedné z nich. V jednom místě byla ve skále široká prasklina, ze které se valily proudy vody. Voda byla na pohled krásně průhledná. Paprsky slunce, směřující do miliónů kapek, se v nich lámaly a s jejich pomocí tvořily duhu. Chlapec se kochal pohledem na barevné hrátky přírody. Vydal se blíž k vodopádu. Vysoká tráva ho šlehala do kolen a na oblečení mu zanechávala zelené stopy. Iberon i Allidan šli hned za ním. I oni si prohlíželi vodopád s velkým nadšením. Toto místo neodmyslitelně patří do jejich srdcí a vždy se sem rádi vracejí. Lusius se brodil milióny stébly trávy. Před očima se mu začala proměňovat zelená louka v modř hladiny vody. Došel až ke břehu a zastavil se. Hned za ním došli oba elfové. Chlapec pozoroval hýřící se vodu pod dopadem nekonečného proudu vody ze skály. Přímo na místě, kde dopadal vodopád, byla hladina nejrozbouřenější. Pod nátlakem se tvořily velké vlny a miliony bublinek se prodírali zpět nad hladinu. U Lusiových nohou byla už hladina klidná, jen slabé vlnky se přibližovaly a hned zase oddalovaly od jeho končetin. Chlapec se pootočil na Iberona:
„To je nádhera. Je velká škoda, že si schováváte tento přírodní úkaz jen pro sebe. „Všiml jsem si, že támhle odtéká malý potůček. Kam vlastně vede?“ s těmito slovy ukázal Lusius směrem ke skále po jeho pravé ruce, kde odtékal uzoučký potok podél skály někam pryč z údolí.
„Tento potůček tě zavedl až k nám, chlapče. Protéká lesem Majaralen až do pohoří Azumas a zde se vylévá do moře. Máš pravdu. Tohle místo je nádherné. I mé srdce plesá, když se mohu dívat na tuto krásu. Přesto není to nejkrásnější, co můžeš na tomto místě vidět.“ Jakmile Iberon dořekl větu mávl na chlapce, aby ho následoval a vydal se podél břehu po své levici. Došli téměř až ke skále, když stařec ukázal prstem směrem k lesu. Lusius sledoval směr, který mu Iberon ukazoval. V dálce spatřil několik koní, pasoucích se ve vysoké trávě. Chlapec udělal několik kroků směrem k nim, aby se mohl podívat z větší blízkosti. Když se přiblížil asi o patnáct kroků, jeden kůň zvedl svou hlavu a podíval se směrem k němu. Lusovi se rozzářily oči. Nad nosem koně se tyčil dlouhý ostrý roh, který odrážel paprsky slunce přímo do chlapcova obličeje. Byl to jednorožec. Měl krásně sněhově bílou srst a jeho hříva byla dlouhá a upravená. Lusius udělal ještě několik kroků k jednorožcovi. I ostatní jednorožci zvedli hlavu. Mezi nimi bylo namícháno i několik koní s různými barvami srsti. Bylo zde několik hnědáků, strakáčů, i koní s černou sametovou srstí. Chlapec se chtěl ještě o kousek přiblížil. Za rameno ho ale vzal Iberon a zastavil ho.
„Nechoď blíž! Stejně by utekli. Jsou to posvátní jednorožci, jak sis jistě všiml. Na tomto světě jich zbývá posledních osm a všechny jsou v našem opatrovnictví. Proto se nemůžeme podělit o tuto krásu s ostatními. Chápeš? Jsou příliš plaší, aby sis je mohl pohladit. Jednorožci mají rádi společnost koní, proto jsme sem přivedli i několik jedinců a rozšířili tak stádo.“ Když Iberon domluvil, jemně přitiskl dva své prsty k ústům a slabě zapískal. Vedle jednorožce se objevila postava, která byla předtím skrčená u země. Byla to silueta elfky. Měla dlouhé havraní vlasy a na těle roztrhanou dlouhou košili. Chvíli pozorovala trojici svým pohledem, pak se otočila a dala se na útěk. Jednorožci i koně se otočili a následovali jí v úprku. Za chvíli byli všem z dohledu. Lusius se nechápavě podíval na Iberona, který hned začal vysvětlovat:
„To byla Avren. Již jako malá ztratila své rodiče ve válce s lidmi. Chtěli jsme jí všichni pomoc, jenže ona se stáhla do ústraní a zmizela nám. Za nějaký čas jsme jí našli na tomto místě, jak si hrála s jednorožci. Ti nikdy k sobě nikoho nepustili, jen jí. Od té doby žije Avren jen s nimi a všem ostatním se vyhýbá. Stará se o jednorožce i o koně s velkou láskou a oni ji na oplátku poskytli svojí ochranu.“
Iberon dopověděl chlapci příběh o Avren a vydal se zpět k lesu. Allidan i Lusius ho mlčky následovali. Když došli k lesu, nevklouzl stařec zpět mezi stromy, ale pokračoval podél nich směrem k potoku. Mezi ním a lesem vedla uzoučká cesta. Jakmile k ní došli, vydali se po ní dál. Mezi stromy, potokem a skálou nebylo příliš místa a paprsky slunce se sem téměř nedostaly. Všechny tři zahalilo šero. Iberon zašeptal elfskou formuli a na špici jeho hole, jakoby v tlamě vlka, se rozzářilo pronikavé žluté světlo. Šli chvíli podél potoka, než se říčka stočila do skály a mizela kdesi v kameni. Cesta se ještě zúžila a mezi stromy a skálou nebylo příliš mnoho místa. Lusius se cítil nesvůj. Zužoval ho nepříjemný pocit. Byl zvyklí na volné prostranství a hodně světla. Jednou rukou se opíral o studený kámen, na který už věky nedopadl jediný paprsek slunce. Chlapec během chůze ztratil orientaci v čase a nedokázal určit, jak dlouho už jdou po tmavé stezce. Klidnou chůzi narušilo až hluboké sfouknutí světla Iberonovým dechem. Cesta už nebyla příliš tmavá, nebo? několik paprsků slunce již pronikalo mezi stromy a v popředí bylo vidět jasné světlo. Blížil se konec. Když vyšli opět na volné prostranství, musel Lusius přimhouřit oči, protože denní světlo ho bodalo do očí. Před nimi se objevila opět větší louka. Jen uprostřed se rostl mohutný strom. Chvíli všichni pokračovali podél skály, až došli k místu, kde opět vytékaly prameny potoku volně do přírody. Když došli ke stromu, vrhal na ně obrovský stín, protože slunce už bylo daleko na západě. Chlapec si prohlížel strom. Strom byl sytě zelený a obrostlý snad milióny listů. Nejvíc ale chlapce zaujala jeho šířka. Strom byl zhruba třikrát větší než Iberonovo obydlí. Z kmene vzkvétalo nespočetné množství větví, které rostly různými směry. Některé z nich šahaly až na zem a opíraly se, aby udržely stabilitu stromu. Kůra byla hodně vrásčitá. Lusius si netroufal odhadnout věk stromu. Myslel, že strom musí být stejně starý jako celá země, ve které žije. Obrátil svůj pohled na starce a chtěl znát odpověď:
„Mistře Iberone, jistě jsi mě sem nepřivedl náhodou. Prozraď mi prosím, jaké tajemství skrývá tento strom?“
Iberon si povytáhl svou tuniku a kleknul si na kolena. Allidan ho následoval. Přidal se tedy i Lusius. Když všichni tři klečeli, spustil:
„Chlapče, tohle je Strom Života. Je to nejstarší strom v téhle zemi. Už v dávných časech, kdy do těchto končin přišli elfové a všude okolo bylo jen pár malých stromů. Když jsme dorazili na tohle místo, Stál tu již mohutný kmen s košatou korunou. Mnozí elfové začali Strom Života brát jako dar od boha, a proto sem často nosili různé dary. Jenže jak šla léta a elfové začali válku s lidmi, neměl se kdo starat o prastarý strom. Místo darů jsme sem začali nosit mrtvá těla svých bratrů a sester, kteří padli v boji. Jejich těla byla zpopelněna a prach jejich duší byl roztroušen kolem Stromu života. Věříme, že Strom dá mrtvým duším nový život. Vím, že je to paradox, nazývat strom, u kterého je pohřebiště Stromem Života, ale jeho význam je skryt v našich srdcích. I samotná Eva zde byla zpopelněna. Její duch se teď jistě prohání v koruně stromu a slyší každé mé slovo. Duše našich předků nám dávají sílu jít dál a nevzdávat boj proti vlastním bratrům a sestrám. Musíme dokázat, že neumřeli zbytečně.“ Iberon se chvíli odmlčel a malá slza z jeho oka se probíjela mezi mnoha vráskami až k bradě, odkud mu spadla do jeho tuniky. Otřel si oči a postavil. „Pojďme domů. Dnešní výlet byl náročný a já jsem již unaven.“
Zanedlouho opustila trojice louku a vklouzla mezi kmeny stromů. Jejich vysázení už nebylo tak husté, jako u předešlých cest. Chvíli se proplétali mezi stromy, když Lusius zaslechl známý zpěv elfů. Když vyšli na cestu, poznal chlapec, že stojí přímo naproti místu svého uvěznění. Vydal se proto automaticky doleva, aniž by čekal na pohyb Iberona. Chlapec si už pamatoval cestu do Iberonova domu. Nenápadně a rychle prošli kolem Sálu a po pár minutách dorazili ke starcově domu. Iberon pokynul na Allidana, že již může jít. Statný elf se otočil a odkráčel pryč z jejich pohledu. Nad Salliróném se vznášela tma a na obloze svítily hvězdy. Lusius pohledem shlédl oblohu a pak vklouzl do domu. Iberon už seděl na posteli. Na jeho obličeji byly vidět zjevné známky únavy. Chlapec se proto natáhl na zem vedle starcovi postele a brzo usnul. I Iberon tentokrát zamhouřil oči a oddal se spánku.