LUSIUS Fantasy and Dreams

Uvěznění

Na Lusiově čele se objevilo několik kapek potu. Chlapec vůbec netušil co se děje, ani co má dělat, či říct. Elf svírající luk byl vyšší než Lusius, měl dlouhé hnědé vlasy, ve kterých bylo spleteno několik copánků. Jeho tvář byla uhlazená, ostrá. V očích byla vidět zvědavost, ale zároveň i neohroženost a odhodlanost Lusia kdykoliv zabít. Byl oděn v zelené kazajce, kterou měl obepnutou páskem ze spletených stříbrných plátů. Kalhoty měl ohrnuty mírně pod kolena, taktéž v zelené barvě. Na nohou měl lehké páskované boty. Lusiovi se honilo hlavou tisíce myšlenek. Přemýšlel, zda je tohle jeho konec. Zda se má pokusit bojovat, nebo se vzdát. První myšlenku, která mu poté bleskla hlavou, se pokusil zrealizovat. Nenápadně začal natahovat svou ruku k opasku, kde měl připevněnou dýku. Už měl ruku na rukojeti, když na zápěstí ucítil chlad oceli. Jeho pohled sklouznul na ruku, na které bylo přilepené ostří dlouhého meče. Proti Lusiovi stál druhý elf, pevně svíral svůj meč a s pohrdáním koukal na Lusia.

“To bych nedělal. Nemuselo by se ti to vyplatit.” řekl elf s mečem v ruce. Na to se však ozval druhý elf, mířící na Lusia lukem:

“Proč se s ním vybavuješ? Je to vetřelec. Rovnou ho zabijeme!”

Meč elfa lehkým švihem vylétl směrem k Lusiově uchu. Odkryl pramen vlasů, pod nímž se skrývalo špičaté ucho. S úsměvem řekl:

“Podívej, je to také elf. Sice ho neznám, ale určitě zde není jen tak. Odkud přicházíš cizinče a z jakého důvodu si zavítal právě k nám?”

Lusius neměl příliš na výběr. Proti němu dva urostlý elfové mířící na něj svými zbraněmi. Věděl, že bude muset odpovědět. Přesto přemýšlel, jak se vyhnout vyzrazení jeho hovoru s větrem, který mu poradil jít právě sem. Chvíli ještě váhal, než odpověděl.

“Jsem Lusius, syn Akashy a Lestata. Přicházím, abych vyhledal Iberona. Jen on mi může odpovědět na otázky, které mám.”

Pak si chlapec všimnul, jak se v očích elfů objevila nenávist. Jeden z nich vykřikl:

“Zrádce!”

Než se Lusius stihl zeptat na cokoliv jiného, udeřil ho prudce do hlavy elf svým lukem. Mladík se bezvládně skácel k zemi a po vlasech mu stékali kapičky krve z rány, kterou utržil. Chvíli se mezi sebou elfové ještě domlouvali, pak si uklidili zbraně a svázali Lusiovi nohy i ruce. Přes oči mu dali tmavý neprůhledný šál. Elf s mečem připevněným k opasku vzal Lusia na rameno a vydal se s ním na druhou stranu louky. Elf s lukem zalezl zpět do své skrýše a pokračoval v hlídce.

Když se chlapec probudil, byla kolem něho tma. Hlava mu třeštila. Zjistil, že je v malé místnosti, kterou oknem osvětloval měsíční svit. V okně byly zadělané dvě tyče. Lusius vstal a na chvíli se opřel o zeď. Rukou se přidržoval stěny. Byl stále trochu omráčený a nohy se mu pletly. Když došel podél zdě až k oknu, natáhl se na špičky, rukama se chytil mříží a podíval se ven. Okno bylo celkem úzké, takže nezabíralo příliš mnoho prostoru. Chlapec viděl jen pár širokých stromů, osvětlených několika lampičkami. Kolem něj se šířilo hrobové ticho a ve tmě nebylo vidět jediného pohybu. Lusius se pustil mříží a pokračoval dál podél zdi. Když nahmatal kliku od dveří, pokusil se otevřít. Dveře však byly zamčené. Pokračoval ještě kousek s rukou opřenou o stěnu, pak se otočil a zády se opřel o zeď. Pomalu začal sjíždět směrem k zemi, dokud se neposadil. Chvíli přemýšlel, z jakého důvodu ho uvěznili. Honilo se mu hlavou tisíce myšlenek, ale nejvíce ho zajímalo, proč ho nazvali zrádcem. Rána na hlavě ho stále bolela. Šáhnul si na ní a odrolil zaschlou krev. Byl unavený a vyčerpaný. Rty měl suché. Trápila ho žízeň i hlad. Rozhodl se, že si půjde raději lehnout a zkusí se prospat. Netrvalo příliš dlouho a Lusius tvrdě usnul.

Chlapce probudilo až nepříjemné zaskřípání dveří. Do místnosti se vlily ostré paprsky slunce a osvítily celou místnost. Mladík si sedl a promnul si oči. Prudké světlo ho bodalo do očí. Byl celý rozlámaný a hlava mu stále třeštila. Rozhlédl se po místnosti. Stěny byly dřevěné a místnost měla nepravidelný tvar. Na podlaze byla slabá vrstva slámy, jinak byla komůrka celkem holá. Lusius si ještě jednou promnul oči a podíval se ke dveřím. V nich viděl urostlý obrys, který obklopovalo sluneční světlo. Až když se postava vydala k chlapcovi a přiblížila se k němu jen na krok, poznal, že je to elf s mečem, kterého viděl při příchodu na louku.

“Vstávej chlapče!” vyhrkl ze sebe elf a aniž by čekal na reakci Lusia, vzal ho za límec a postavil ho na nohy. Vytáhl kus provazu a uvázal Lusiovi ruce za záda. Ten se ani nebránil. Věděl, že je příliš slabý, aby se pokoušel vzdorovat. Elfova ruka stále svírala rukojeť meče pohupujícího se u opasku. Elf byl připraven ho při jakémkoliv pokusu utéct použít. Strčil chlapcovi do zad a nasměroval ho ven ze dveří. Když vyšel Lusius ven, bylo slunce již vysoko nad jeho hlavou. Nebe bylo bez mraku a vzduchem se nesl teplý vítr, který čechral chlapcovi vlasy. Lusius se zastavil a rozhlídl se kolem. Viděl krásné město, které naprosto splývalo s přírodou. Všude kolem bylo velké množství širokých stromů, ve kterých byly otvory sloužící jako dveře a okna. Mezi stromy se pohybovali elfové s neuvěřitelnou lehkostí. Na zemi nebyla jediná cesta. Tráva byla krásně zelená a nebyl na ní znát jediný náznak stop. Chlapec stál a s otevřenou pusou a pozoroval elfské město. Obydlené domy byly všude kam jen dohlédl. Stromy však nerostly různorodě, ale utvářely souvislé řady, které vytvářely ulice. Na některých větvích byly zavěšené lampičky. Lusius si všiml, že elfové se nepohybují jen po zemi, ale několik jich spatřil i v korunách stromů, jak se pohupují na větvích. Nebyla to ale jen krása přírodního města elfů, která ho ohromila. Byl to také tichý zpěv, který naplňoval jeho uši krásnou a uklidňující hudbou. Sice nerozuměl slovům, ale vycítil, že se jedná o nějakou smutnou píseň. Několik elfů jdoucích kolem něho se zastavilo a zvědavě ho zkoumalo. Na jejich výrazu bylo vidět opovržení a vztek. Chlapec si však nepříjemných pohledů nevšímal a zkoumal dál krásu města. Do zad mu přistála slabá rána, když ho postrčil elf a vybídl ho k pohybu. Elf ho chytil za uzel uvázaný kolem zápěstí a škubnul s ním, aby se musel Lusius otočit. Šli spolu dlouhou alejí lemovanou nespočtem stromových obydlí, ze kterých vylézalo mnoho elfů a pozorovali, co se děje. Po několika minutách chůze došli k vysokému keři, který tvořil jakoby vchod. Před vchodem stáli dva strážci a aniž by se pohnuli vpustili Lusia i s elfem dovnitř. Chlapec se začal opět s údivem rozhlížet okolo. Byl to veliký sál, ve kterém bylo několik stolů a za nimi na vyvýšeném místě trůn. Stěny byly tvořeny stejně jako brána z hustého keře, který obepínal celé prostranství a tvořil tak válcovitý prostor pro sál. Téměř nikdo v sále nebyl, jen na trůnu seděl elf a kolem něj bylo několik dalších. Lusius se vydal bez pobídnutí směrem k trůnu. Bylo mu jasné, že to je důvod, proč sem byl přiveden. Jeho strážce vykročil hned za ním a neustále ho střežil svými pohledy. Když došel Lusius před trůn, pohlédl na sedícího elfa a pořádně si ho prohlédl. Elf měl na hlavě korunu upletenou z několika květů, které Lusius nikdy neviděl. Koruna přesně seděla na hlavě a byla vpletena do několika pramínků dlouhých světlých vlasů. Elf byl dost hubený, ale v obličeji velice uhlazený. Byl oblečen ve stříbrném rouchu, které padalo až na zem. Vedle něho stál mladý pohledný elf. Ten byl oblečen v lehkém bílém oblečku. Vlasy měl tmavě hnědé, ne příliš dlouhé. Nu ruce se mu třpytil zlatý prsten a u pasu měl přivázaný delší meč s rukojetí zakončenou velkým červeným drahokamem. Na druhé straně stál také elf. Ten byl však shrbený a opíral se o hůl. Vlasy měl velice dlouhé, téměř až po kolena. Byly šedivé a zdaleka ne tak husté jako měli ostatní elfové.

“Proč si sem přišel, synu zrádkyně. Jaká nehorázná drzost tě sem přivádí.” Spustil velice klidným, ale přesto nepříjemným tónem elf sedící na trůnu. Lusia tento tón velice znepokojil a uvažoval o odpovědi, která by uspokojila vládce. Bál se povědět, že je zde kvůli šepotu větru, který ho sem dovedl.

“Jsem Lusius, syn Akashy a Lestata. Přicházím sem, abych našel pomoc pro své pátrání. Má matka i otec byli zabiti v boji s orky a temnými elfy.”

Na tváří všech elfů se objevil překvapený výraz. Vládce se na chvíli zamyslel, když mu do přemýšlení skočila Lusiova slova.

“Vím, že sou temní elfové vaši nepřátelé a netuším proč zabili mé rodiče, ale rád bych dosáhl s vaší pomocí odplaty.”

“Mlč hlupáku!” osočil ho vládce. “Si synem Akashy, zrádkyně, takže i ty si zrádce.Budeš popraven jako symbol uspokojení za zradu. Copak sis myslel, že jen tak odpustíme hříchům tvé rodiny a navíc ti ještě pomůžeme v tvém pátrání? Nesmysl. Odveďte ho!”

Lusius nechápavě koukal na vládce. Přemýšlel, proč nazývají jeho matku zrádkyní a proč mu nikdy nepovídala o elfech.

“Počkejte!” vykřikl Lusius. “Já hledám Iberona. Jeho pomoc jsem přišel vyhledat.” Chlapec se odhodlal povědět celou pravdu, protože jen díky ní si mohl zachránit život.

“To šepot větru mi pověděl cestu k vám. Matka mi nikdy o elfech ani o svých činech nevyprávěla. Netuším, proč ji i mě nazýváte zrádci.Já sem nikdy neopustil svůj rodný domov. Nikdy sem se nesetkal s nikým jiným než se svými rodiči. Žili sme v poklidu a míru, než přišli ty vrahové. Chci vidět jejich temnou krev, jak se vpívá do země. To šepot větru mi pověděl, abych vyhledal Iberona.”

Vládce chvíli váhavě rozmýšlel,než odpověděl:

“Odveďte ho. To jsou jen nesmyslné řeči. Zítra ho popravíme!”

Lusiův strážce chytil pevně chlapce za uvázaný uzel a škubnul s ním směrem k východu ze sálu. Poté přidal několik lehkých úderů do zad, aby ho donutil k odchodu.

“Počkejte!” ozval se sálem starý a zesláblý hlas.

“Duch Evy byl probuzen. Jen ona umí vzít na sebe podobu větru. Již staletí se nám neukázala. A pokud říká tento chlapec pravdu, probudila se právě kvůli jemu.”

Když se Lusius i se svým strážcem otočili zpět k trůnu, viděli, jak starý elf opírající se o hůl dělá několik kroků k nim.

“Mé jméno je Iberon a jsem nejstarší elf. Já jsem ten, koho hledáš. Rád si poslechnu tvůj příběh."

“Rozvaž ho Allidane!” pokynul na Lusiova strážce stařík.

Z trůnu se však ozval vládcův hlas:

“Já jsem tu vládce, Iberone. Mé rozkazy se budou poslouchat!” Vládce už však neseděl, ale stál, aby zdůraznil svoji moc.

“Posaď se, Tasardure. Není správné trestat někoho za činy, které nezpůsobil. Si sice vládce, ale já sem Iberon, Nejstarší. Tvé rozkazy mě nezajímají.” Odpověděl stařík, stále se dívající na Lusia. Chlapec pohlédl na vládce, který nevěděl, co říct a tak se jen usadil zpět na trůn. Po chvilce váhání rozkázal:

Rozvaž ho Allidane!

Strážce s neradostným výrazem rozvázal uzel na Lusiově zápěstí. Chlapec s úlevou pustil ruce volně podél těla. Rozhlížel se kolem sebe a čekal, co se bude dít. Stařec pomalým tempem zdolal několik schodů. Chytil se Lusiovi paže a vybídl ho k chůzi. Sálem se ozvalo pleskání bosích chlapcových nohou, doprovázené klapotem hole, o kterou se opíral Iberon. Lusius se ještě jednou otočil na Tasardura, jako by nevěděl, zda může se starcem doopravdy odejít. Vládce nespouštěl z chlapce oči, byl však nakloněn k mladému elfovi po jeho levici a na něčem se spolu domlouvali. Chlapec byl už příliš daleko, aby slyšel, co si povídali. Otočil hlavu na starce a zkoumavě si ho prohlížel. Ten klidně pokračoval ve své cestě ven ze sálu. Lusius zpozoroval, že Iberonův krok je velice pevný. Stařec se jen chlapce držel, vůbec se o něj nepodepíral. Ani hůl v druhé ruce nesloužila jako podpěra, spíše jako potřebný doplněk pro starcův vzhled. Když vyšli oba ven branou, stáli u ní stále stráže. Ti se však ani nepohnuli a nechali je projít bez povšimnutí. Když byl stařec s Lusem dost daleko, aby ho nikdo neslyšel, otočil svůj pohled na chlapce a zastavil ho. Klidným hlasem mu začal povídat:

“Sice si díky mě získal svobodu, ale to neznamená, že jsi volný. Zanedlouho vyjde ze sálu Allidan, který tě bude hlídat na každém kroku. Znám Tasardura příliš dlouho, abych věděl, že tě nenechá procházet se samovolně po Sallirónu. Bude dobré, když se neustále budeš držet u mě. Je pravda, že ti matka nic nevyprávěla o elfech? No, budeš mi toho muset chlapče hodně vyprávět.”

Lusius se nadechl a chtěl se na něco zeptat. Iberon však do něj klepl holí a dal se do chůze. Chlapec otočil hlavu a viděl, jak branou ven vychází Allidan a jde směrem k nim. Několika rychlejšími kroky dohnal starce a srovnal s ním krok. Iberon šel zpříma, jen hlavu měl mírně svěšenou a hleděl přímo před sebe. To Lusius s sebou neustále šil, rozhlížel se všemi směry a s otevřenou pusou pozoroval krásu města. Každý strom sloužil elfům jako obydlí. Nebyly však všechny stejné. Některé byly spíše užší, za to otvory sloužící jako okna se nacházely i vysoko v koruně stromů. Jiné obydlí zas byly spíše objemné a okna byly pouze v kmenu stromu. Po ulici se pohybovalo velké množství elfů. Většina z nich byla oděna jen do lehkých kalhot a světlých plátěných košilí. Elfové se pohybovali s neuvěřitelnou lehkostí. Když kolem nich Lusius procházel, většina z nich se zastavila a pozorovala ho se zamračeným výrazem. Chlapce zarazilo, že ani u jediného z nich neviděl u pasu nebo na rameni zbraň. V koruně každého stromu se pohupoval alespoň jeden elf, který zpíval. Lus přemýšlel, jak je možné, že všichni elfové v celé vesnici, aniž by se nějak domlouvali, zpívají stejnou píseň. Navíc postřehl, že už nezpívají smutnou píseň, jako když vyšel z vězení, ale že jejich hlas zostřil a tempo zrychlilo. Chvíli dumal, o čem by asi tak mohli zpívat a přál si, aby uměl řeč elfů. Určitě to musí být velice krásná píseň, pomyslel si. Snažil se rozpoznat alespoň nějaká slova, ale nerozuměl ani jednomu a nebyla mu ani příliš jasná výslovnost některých slov. Lusius byl velice zvědaví a chtěl se zeptat Iberona, o čem jeho druhové zpívají. Když se nadechl a chtěl ze sebe vydat první slovo, skočil mu do toho stařec a aniž by se na něj podíval spustil:

“Z tvého výrazu vidím, že neumíš řečí elfů. Trochu mě zaráží, že tě Akasha nenaučila ani základy. Jistě si proto zvědaví, o čem všichni zpívají.” Lusius jen kývl hlavou na znamení souhlasu.

“To zpívají o tobě, chlapče. Opěvují příchod zrádce. Kladou v písni mnoho otázek. Proč si tu a proč se tu volně procházíš. V textech se objevuje i jméno tvé matky a její příběh o slávě a zradě. Ale neměj z toho špatný pocit. Vychutnej si tu krásu elfské hudby jako takové. Já věřím, že jednou tě nebudou opěvovat jako zrádce, ale jako hrdinu. Proto věř i ty, že tento den jednou přijde.”

Lusius se pokusil o úsměv, ale vypadalo to spíše jako nepovedený úšklebek. Ještě chvíli pokračovali v cestě hlavní ulicí, pak Iberon pokynul Lusiovi, aby zatočil do vedlejší uličky. Cestou minuli ještě několik obydlí, než se před nimi objevil velice mohutný strom. Stál přímo ve středu cesty a ukončoval tak ulici. Kmen stromu byl obrostlý mechem. Větve byly dlouhé a hustě posázené listím. Některé z nich byly svěšené téměř až k zemi. Lusius chvíli pátral v paměti, zda někdy viděl takto mohutný a krásný strom. V chlapcovi se probudil respekt z vysokého stáří stromu. Podíval se na Iberona. V jeho očích viděl malé plamínky, které se mu rozzářily při pohled na tento strom.

“Co je to za strom?” zeptal se Lusius starce.

“To je můj domov, chlapče. Je to můj domov a zároveň i můj nejvěrnější přítel. Je velice starý, dokonce jeden z nejstarších v tomto lese. Už když sem byl dítě, tak jeho koruna sahala vysoko do nebe a jeho kmen neobjalo ani deset elfů. Pojď se mnou dovnitř, ať vidíš celou jeho krásu.”

V chlapcovi se probudila zvědavost a tak se kvapem vydal ke vchodu do domu. Ten byl zakryt několika slabými větvemi, na kterých kvetly červené kvítky a nespočet zeleného listí. Chvíli zkoumal vstup do obydlí. Když ho Iberon došel a přiblížil se ke vchodu, větévky se rozhrnuly do strany a uvolnily tak průchod. Stařík vstoupil do obydlí a Lusius ho hned následoval. Vnitřek stromu byl pěkně prosvětlený několika otvory. Lusius se zastavil a s nadšením se začal rozhlížet. Hned před ním stál stůl a tři židle. Na stole leželo ptačí brko a vedle hned karafa na inkoust. Podél zdí byly police a v nich mnoho srolovaných svitků a volně poházené papíry. V jednom rohu byla postel, přes kterou byla přehozena plátěná deka. Chlapce velice udivovalo, že v nábytku nebyl ani jeden zářez nožem, ani jiným truhlářským nástrojem. Všechno to zapadalo do přírody, jakoby nábytek rostl přímo ze stromu . Vedle postele bylo několik málo schodů do další místnosti. Iberon pozoroval Lusiovu zvědavost a tak ho pobídl, aby se šel do místnosti podívat. Byla to malá komůrka. V podlaze měla několik děr a neměla strop. Místo něho tu byl obrovský list, který se pohupoval pod nějakou zátěží. Chlapec byl zvědaví a tak chytl okraj listu a naklonil ho na sebe. Stoupnul si na špičky, aby viděl, co se v listu skrývá. Když naklonil list ještě víc, vylil se na něj proud svěží teplé vody. Lus se ulekl a uskočil. Byl celý zmáčený. To už ale stál ve dveřích Iberon a s nadšením se smál. Lusius na něj zlostně koukal, proč ho neupozornil stařec dřív. Staroch se ještě chvíli smál, pak řekl chlapci:

“To je má sprcha, hochu. Zde se můžeš vykoupat a osvěžit. Klidně se pořádně umyj, seženu ti mezitím čisté věci.”

Když Iberon slezl schody, shodil ze sebe chlapec všechno oblečení a nahnul na sebe znovu list. Tělo mu polila teplá voda, která příjemně voněla po jarních květech. Z dolní místnosti zaslechl, jak se stařec s někým vybavuje. Jejich slovům však nerozuměl, protože mluvili elfsky. Neposlouchal proto jejich rozhovor a dál si vychutnával proudy vody, které na něj tekly z nakloněného listu. Když se celý opláchl, pustil list a ten se narovnal zpět. Podíval se nad hlavu a viděl, jak se list plní novou vodou. Kousek od jeho nohou už byla přichystaná osuška. Chlapec si vysušil vlasy a otřel celé tělo. Ovázal si osušku kolem pasu a vystoupil z komůrky. Hned na první schůdku našel čisté oblečení. Lehkou plátěnou bílou košili a světle zelené kalhoty. Šaty mu padli přesně na tělo, nepotřeboval ani opasek. Sešel ze schodů a přisedl k Iberonovi, který už seděl u stolu. Na stole bylo prostřeno ovoce a čerstvý chléb. Stařec jen kývl na Lusia a ten se pustil s velkou chutí do jídla. Už dlouho nejedl a v břiše mu škrundalo. Vzal si do ruky bochník chleba, trhnutím ho rozpůlil a zakousl se do jedné půlky. Druhou půlku položil na stůl a vybídl Iberona, aby se přidal. Stařec však jen zakroutil hlavou a pozoroval dál chlapce, jak holduje jídlu. Když do sebe Lusius nacpal půlku chleba, vzal si ještě jablko a začal ukusovat. Iberon mu nalil do dřevěného šálku vodu.

“Musíš být jistě hodně unavený chlapče. Můžeš použít mou postel a pořádně se prospat. Zítra si velice rád vyslechnu tvůj příběh.” Řekl stařec Lusiovi a vstal od stolu. Chlapec zvedl oči a s plnou pusou promluvil:

“Ale kde budeš spát ty, Mistře Iberone?”

Staroch se slabě zasmál. “Jak si přišel na toho mistra?”

Lusiovi jemně zrudla líčka a přemýšlel, zda nepověděl něco špatného.

“Nevím, jen sem nevěděl jak vás oslovit, proto sem zvolil titul Mistře. Myslím, že vám takový titul náleží.”

Iberon se opět usmál a odpověděl:

“No dobrá, můžeš mi říkat mistře. Všichni mi říkají jen Iberone, je příjemné, když mě někdo osloví jiným způsobem.” Poté se stařec otočil a vydal se ven z domu.

Lus dokousal zbytek jablka, vypil šálek vody a vrhl se na postel. Než zamhouřil oči, přemýšlel na co všechno se musí Iberona zeptat. Hlavou se mu honilo tisíce otázek a věděl, že moudrý stařec má na ně odpovědi. Taky se těšil, až si bude moc projít celé město a podrobněji prozkoumat jeho tajemství a krásu. Pak už ale zavřel oči a během chvíle hluboce usnul.

Když se ráno probudil, byla už místnost osvětlena denním světlem. Sedl si a u stolu uviděl Iberona s Allidanem. Vstal, popřál jim dobré ráno a šel do koupelny. Pustil si do dlaní trochu vody a opláchl si obličej. Prsty si prohrábl vlasy a snažil se jim udat alespoň nějakou pravidelnost. Když byl upravený, vyšel z koupelny a přisedl k elfům. Na stole bylo opět čerstvé ovoce. Lusius si vzal do ruky hrušku a pozoroval, co se bude dít dál.

“Mluvil jsem s Tasardurem. Přikázal Allidanovi, aby tě hlídal na každém tvém kroku. Snažil jsem se mu domluvit, že tě ohlídám sám, ale prý sem tebou příliš zaslepený.” řekl klidným hlasem Iberon. “Avšak nepřináším jen špatné zprávy od našeho vládce. Poprosil jsem , zdali ti můžu alespoň nějakým způsobem pomoci. Vím, že prahneš po pomstě. Umíš bojovat?”

Lusius chvíli váhal s odpovědí. Pak sklopil hlavu a tiše řekl:

“Neumím. S otcem jsem chodil na lov. Dovedu klást některé pasti a taky střílet z luku. Ale v boji z blízka nejsem nijak cvičený.”

“Myslel jsem si. Dohodl jsem se s Tasardurem, že ti pomohu ve výcviku. Jedinou jeho podmínkou bylo, že ti neukážu tajemství elfské magie.” Pak otočil Iberon svůj pohled na Alladana a pravil:

“A ty mi v tom pomůžeš. Jsem příliš starý, abych bojoval s tímto mladíkem. Vím, že si zdatný bojovník a tvé zkušenosti budou velmi cenné pro Lusia.”

Elf svraštěl své čelo a chtěl odporovat. Chlapec se mu vůbec nezamlouval a nápad, že by mu měl ještě s něčím pomáhat, se mu příčil. Když se ale podíval na Iberona, bylo mu jasné, že nemá jinou možnost. Kývnul proto na starce, že souhlasí.

“Tvůj výcvik začne zítra, chlapče. Dnes budeš odpočívat. Máš mi toho ještě hodně vyprávět a odpoledne si můžeme projít krásný Sallirón.

Moudrý stařec