Setkání
Očima Yasminne
Srdce mi svírá neutuchající bolest. Čím více se blížím k hrobu svého milovaného, tím je každý můj krok těžší. Pohlédnu na nebe. Měsíc rozzařuje temnou oblohu. Cítím, jak si jeho světlo hraje s prameny mých vlasů. Naštěstí se mnou jdou i mí blízcí. Sama bych k hrobu asi ani nedošla. Bolest je veliká a mé srdce prázdné. Prázdné a bez lásky. Jdeme tiše. Svými kroky nikterak nenarušujeme klid noci. Cítím, jak se mi chvěje tělo. Můj neklid ještě více narušily divné zvuky. Do noci se ozývá nelidské řvaní a ve vzduchu cítím čerstvou krev. Uvědomuji si, že se trochu třesu. Pro jistotu se otočím na své společníky, zdali mě stále následují. I oni byli neklidní. Po pár metrech chůze jsem uzřela příčinu mého znepokojení. Z noci vystupují dva obrysy urostlých postav, obklopené desítkou bojovníků z říše smrti. Nemrtví. Za mnou se ozvaly zvuky čepele mečů, které vytáhli moji blízcí z pouzdra. Několika rychlými kroky mě předběhli a vtrhli do víru boje. Stále sleduji dvě urostlé postavy. Jedna v ruce svírá velký obouručák a usilovně s ním máchá do všech stran. Když se přiblížím k boji, rozpoznávám, že je to lidský bojovník. Druhý válečník je Ork. Žena. V rukou svírá fisty a přesnými zásahy drtí lebky nemrtvých. Je velice rychlá a mnoho nemrtvých padá k zemi po jejích ranách. Přesto cítím, že potřebují mojí pomoc. Ještě váhám. Sice jsem se z Orkem ještě nikdy nesetkala,ale i tak mám slabý odpor k této rase. Z úst vypouštím první formuli. „Enerrito de Eva“. Z nebe vyšlehne světlo a jeden nemrtvý padá bezvládně k zemi. Jsem ráda, že mě mistr Iberon naučil kouzlu „Moc Nebes“. Další nemrtví se na mě řítí. Rychle vyslovím další zaříkávadlo a kořeny země uvazují nohy nepřítele. Jeden z mých elfských bratrů ho přesným zásahem sráží k zemi. Bojovníci jsou již unavení. Počet obživlých mrtvol řídne. Oba válečníci stále bojují s velkým nasazením. Jeden z nemrtvých náhle sráží člověka na zem. Začínám vyslovovat léčivé kouzlo. Vyslovení je dlouhé. Mezitím je povalena i orkská žena. Bez váhání namířím svoji formuli na ní a dodávám jí tak novou sílu. Člověka zachránit nedokážu. Nemrtví ho dalším úderem přivedli do bezvědomí. Elfové rychle ničí poslední protivníky. Mí bratři zvedají poraněného člověka. Pohledem zjišťuji, že moje uzdravovací schopnosti jsou na toto poranění příliš malé. „Musíme se vrátit do elfské vesnice, jinak umře!“ Bratři mě beze slov poslechli.
Šli jsme dlouho. Orka si od nás držela odstup, ale následovala nás. Jakmile jsme dorazili do vesnice, uložili jsme muže na lůžko a já jsem hned začala uplatňovat své léčitelské schopnosti. Moji bratři mezitím ubytovali Orku do starého neobydleného dubu. Uplynulo mnoho dní a já se často potkávala s Orkou u lůžka zraněného muže. Mnohdy jsme si vyprávěly své příběhy. Představila se mi jako Sot a prozradila mi i jméno muže. Tarren. Postupně jsem zjišťovala, jak se naše osudy propojují a jak máme mnohé společné. Na důkaz přátelství jsem jí věnovala nádherně zdobenou, kameny posetou jehlici do vlasů. Její kouzlo nebylo v kráse, ale ve vlastnosti, kterou skrývala. Pokud jí někdo nosí ve vlasech, stane se imunní proti jedům.
Ještě mnohokrát se vystřídala noc se dnem, než se muž probudil.
Když jsem přišla do místnosti, seděla u něj Sot a o něčem se bavili. Muž zdvihl oči a upřeně se zahleděl do mých.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se mě slabým hlasem.
„Já jsem Yasminne. Neměl bys mluvit, jsi ještě slabý.“ Muž nedbal mých pokynů a odpověděl mi:
„Děkuji tobě i tvým přátelům za naší záchranu. Jsem ti vděčný. Sot mi vyprávěla, že jsi velice vstřícná.“
Muž ke mně vzhlížel s vysokým vypětím. V jeho očích jsem viděla žhnout dva plameny, kdežto na tváři Sot se objevil tvrdý výraz. Sebrala se a odešla. Ještě týden byl muž při vědomí. Plamen v očích se začal prohlubovat a já rozpoznala, že ke mně vzplanul láskou. Já však nedokážu milovat. Už ne. Nechci už poznat tu bolest, když ztratím svého nejbližšího.
Jsem zklamaná. Selhala jsem. Nebyla jsem dost pečlivá. Tarren nakonec podlehl následkům otravy. Je noc. Nebe je čisté. Oblohu prozařují miliony hvězd. Sedím na zemi a hledím vzhůru. Jsem rozhodnuta. Půjdu se Sot. Tady ve vesnici mě sužuje pouze bolest a prázdnota.
Následující den přicházím k Sot do jejího obydlí. Sklesle sedí na posteli a v očích se jí lesknou slzy. Vstává a jde mi naproti. Lehce jí obejmu.
„„Nu, vydám se na cestu s tebou, čeká tě nelehký úkol, neměla bys být sama. A mě tu jen vše můj zármutek připomíná“. Sot mi s vděčností svírá ruku. Naposledy se rozhlédne po místnosti. Před domem na nás čekají dva koně. Ukládáme na ně svá zavazadla a vyrážíme vstříc dobrodružství…
Očima Sot
Ranní slunce prosvítající hustými korunami stromů nesměle nakukovalo do jizby ukryté v kmeni staletého dubu. Letní vánek si jemně pohrával s ševelejícím listím a znělo to, jako by stromy zpívaly omamné písně elfů. Je vůbec možné, aby stromy zpívaly? Ale ano, v říši elfů je možné vše. Vše krásné, omamující, jako bys neustále pil z číše štěstí, pobýváš-li v této kouzelné zemi. Zde zapomeneš na veškerou bolest a trápení, vznášejíc se jakoby ve snu a jen nerad pomýšlíš na odchod z ráje. Zůstaň, zůstaň a sni s námi sen o věčné radosti a mládí, tak ti našeptávají stromy. Zde se zastavil čas. Zůstaň tu s námi, věčně mlád a šťasten, zůstaň…
Ó, jak snadné je vábení podlehnout…
Paprsky hřejivého slunce se zastavily na tváři mladé orky sklánějící se nad lůžkem. Zamyšleně skládala své věci do tlumoku, promítajíc si v duchu události posledních týdnů. Ruka jí spočinula na překrásném skvostu. Prsty hladila nádherně zdobenou jehlici, třpytícími se kameny posázenou. „Vpleteš-li tuto jehlici sobě do vlasů, žádný jed ti nemůže ublížit“ pravila Yasminne, když jí jehlici s milým úsměvem podávala. Sot vetkla skvost do husté kštice a zamyšleně pokračovala v balení. Jasné čelo zbrázdila vráska a úsměv pohasl. To když do rukou vzala tepanou dýku. Památka na přítele nejdražšího.Tarren.Už nikdy neuslyší jeho zvonivý smích, nebude jej provázet na cestách a smát se jeho žertům. Ó, ani podmanivé elfské písně nedokázaly přehlušit bolest v srdci způsobenou ztrátou přítele. Orka klesla s dýkou v ruce na lůžko a slzíc, znovu vzpomněla na osudný večer, kdy s Tarrenem kolem zlověstného hřbitova putovali. Nic netušíc, smáli se na celé kolo jeho žertům, však si ji neustále a rád dobíral a měl velké potěšení z toho, když se mu podařilo ji dopálit. Putujíc v zájemné souhře, oba polevili v ostražitosti a to se jim krutě vymstilo. Přepadení hordou nemrtvých bylo nečekané a nebýt elfů, tou dobou pohřbívajících nedaleko svého mrtvého, nepřežil by jistojistě ani jeden. Oba utržili těžká zranění než přišla pomoc, Tarren upadl do bezvědomí a jeho zranění bylo tak vážné,že jej elfové museli vzít do své vesnice s věrnou orkou v zádech. Tu ubytovali a jen s úžasem sledovali,kterak se její rány rychle zacelují. Mladý muž se však zdaleka tak dobře nezotavoval a jeho stav vyžadoval každodenní péči Yasminne. Orka s nelibostí sledovala, kterak její přítel zcela očarován vzhlíží ke krásné elfce a chvílemi snad i zapochybovala, zda svá kouzla nezneužila a Tarrena neočarovala. Teprve nyní si uvědomovala, že snad její cit k příteli začal přerůstat v něco hlubšího a s nevraživostí sledovala možnou sokyni. Dnes se však při vzpomínce na svá podezření až zastyděla. Zatímco nemocný dychtivě čekal každý den na příchod krásné elfky, ta jen o jejich zdraví a pohodlí se laskavě starala a láskou planoucí zrak muže nevnímala. Však později, když již orka zcela uzdravena s hrůzou přihlížela, kterak u Tarrena naplno propukla otrava a zasáhla celé tělo a mnoho hodin s Yasminne nad jeho lůžkem trávila, svěřila jí něžná elfka svůj zármutek nad smrtí milovaného, kterému zachovávala věrnost. Mnoho nocí spolu probděly v Tarrenově jizbě a navzájem si vypověděly své příběhy. A vzniklo pouto mezi oběma ženami, pouto stmelené sdílenou bolestí a zármutkem. Přes veškerou péči nepodařilo se léčitelce zachovat nemocného při životě. Ať jakkoliv statečný a silný, byl to jen člověk a ti mají pramalou odolnost vůči jedům. Sot bezmocně sledovala, jak otrava churavého stravuje, vytrácí se barva z tváří a zrak se zakaluje. Pak, když v útržcích nabytého vědomí přerývaným slábnoucím hlasem o poslední službu ji žádal, hořce zaplakala.
Nyní je po všem. A není možno stále se s bolestí skrývat v elfích lesích, ať skýtají útěchu jakoukoliv. Musí splnit svou povinnost a vydat se na cestu k Tarrenově rodině podat jim zprávu o jeho smrti.
Do jizby tiše vstoupila Yasminne. Odložíc svůj tlumok, objala přítelkyni kolem ramen. Sot překvapeně vzhlédla. „Nu, vydám se na cestu s tebou“ usmála se elfka, „čeká tě nelehký úkol, neměla bys být sama. A mě tu jen vše můj zármutek připomíná“. Sot jí s vděčností sevřela ruku. Naposledy se rozhlédla po místnosti, chopila se svého zavazadla a následovala přítelkyni. Dveře se tiše zavřely, paprsky dopadaly na dřevěnou podlahu a zvenčí sem doléhal dusot a ržání připravených koní. A stromy stále zpívaly. Krásně a smutně. Jen nápěv se změnil. Zpívaly o lásce, bolesti a přátelství. Zpívaly o dvou ženských postavách pomalu mizících v dáli. Již se jen na obzoru rýsovaly dvě siluety na koních, mohutná orka a křehká elfka, pomalu se vytrácely a stromy dál zpívaly svou tesknou píseň…….
Tímto bych chtěl poděkovat své kamarádce Sot, která mi pomáhá s tvůrčím psaním :) Pohled Sot zpracovala ona, a proto jí chci poděkovat za příspěvek na mých stránkách a zároveň i za vzájemnou spolupráci...
SOT, děkuji Ti.