Khal´Adum

I když bylo slunce již daleko na západě, neustále se vzduchem šířilo příšerné horko. Skupinka se unaveně trmácela po cestě. Jelikož se blížila k válečnému území, neodvážil se nikdo z nich sundat svojí zbroj. Navíc je unavovalo střežení blízkého okolí. Twiggy si odepnula od pásku čutoru. S pořádným zakloněním vypila poslední doušek. Pak zvedla láhev nad hlavu, přivřela jedno oko a nechápavě hleděla hrdlem na dno, zda neuvidí ještě alespoň trochu vody. Přes okraj se převalila poslední kapka a přistála trpaslici přímo do oka. Tiše zaklela a následně se zachechtala své hlouposti. Kiti na ní jen nechápavě pohlédla. Bez vyptávání otočila hlavu zpět na cestu a unaveně se ploužila dál. Luque zašátral v brašně připevněné na poníkovi a také vytáhl čutoru. Trochu si loknul. Potom si nalil do dlaně a dal napít poníkovi. Ten svým růžovým jazykem dychtivě olizoval bardovu dlaň, dokud nebyla dokonale suchá. Zahalená dívka šla několik kroků za nimi. Byla na ní znát značná únava. Rukou si stínila oči. Luque se otočil ke skupince a ukázal na místo asi padesát metrů před nimi. „Tady sejdeme z cesty. Zbytek musíme dojít lesem.“

Po chvilce byla skupinka již v lese. Koruny stromů jim dopřávaly stín a lehké ochlazení, kdežto hustý křovinný porost jim ztěžoval cestu a ještě je o něco zpomalil. Pomalu se proplétali mezi stromy. Při pohledu kolem sebe nenaznačovalo nic, že by kmenové bludiště ukazovalo někde konec. Na les již padlo šero, když klid zeleně narušovalo slabé šumění. S přibývajícími kroky zvuk neustále zesiloval. Zanedlouho vystoupili na malé prostranství, obehnané ze tří stran lesem a z jedné vysokou skálou, přes kterou se valil proud vody. Malé jezírko zářilo a od hladiny se již odrážel měsíc. „Tak, jsme tu. Tady se utáboříme. Už je příliš velká tma, takže si vezmeme k jídlu pouze chléb a ulehneme bez ohně.“ Luque během svých slov vytáhl z brašny prázdnou čutoru a větší dřevěnou misku. Poklekl k jezírku a obojí naplnil čerstvou vodou. Během chvíle vedle něho poklekly všechny tři slečny a taktéž si naplnily své lahve. Bard postavil misku před svého poníka. Poté mu uvolnil řemínky a stáhl z něho těžké sedlo. Pohodil ho kousek od něj, vytáhl z brašny deky, roztáhl je na zemi a natáhl se. Dívky si taktéž připravily své lože. Sundaly si brnění a ulehli ke spánku. Burácení vodopádu jim nedopřávalo přílišného klidu, přesto díky únavě všichni brzo usnuli.

*****

Byla již hluboká noc, když Kiti vytrhlo ze spaní světlo, které se odráželo od hladiny. Sedla si a pozorovala hladinu. Vlnky si pohrávaly s odrazem měsíce a lámaly jeho paprsky všemi směry. Dívka se chystala znovu ulehnout, když v tom si všimla čeření vody. Během chvíle z pod hladiny vyklouzla ženská postava. Takřka splývala s nocí. Její kůže byla velice tmavá. Jen díky měsíčnímu světlu byla vidět silueta těla napůl ponořeného do vody. Husté havraní vlasy spadaly až pod hladinu. Žena se otočila na Kiti. Zprvu upozornila na své bujné poprsí, pak si ale Kiti všimla temných očí, z nichž zářilo bělmo. „Pojď, voda je krásně chladivá.“ řekla dívka ve vodě. Kiti hned podle hlasu poznala, že je to jejich neznámá společnice. Šťouchnula do Twiggy, aby se také probrala. Ta se celá nevrlá posadila a chvíli si žmoulala oči, aby vůbec viděla, proč jí někdo budí. Pohlédla na Kiti. Ta už si sundávala všechno oblečení. Nechala si jen spodní prádlo a potichu vklouzla do vody. Twiggy nevěřícně hleděla na obě dívky a chvíli zkoumala neznámou postavu. Pak jí napadlo, že je to dívka, jež je doprovází. Rychle ze sebe scházela věci až na spodní prádlo a s rozběhem skočila do vody. Všechny tři si užívaly vody. Plavaly až k vodopádu a nechávaly se ošlehávat proudem valící se vody. Dívky různě skotačily a potápěly se.

 Na břehu jezírka stála postava a ruce měla založené křížem. „Copak se tu člověk nemůže v klidu vyspat? Ženský bláznivý, to by to nevydrželo do rána?“ Luque pozoroval dívky a nevěřícně kroutil hlavou. „No tak Luque, nebuď takovej kakabus a pojď k nám.“ Bard jen zavrtěl hlavou. „Tak se přeci nenechte přemlouvat.“ zvolala dívka s temnou kůží. Luque ze sebe tedy sundal oblečení a pomalu vlezl do vody. Doplaval k dívkám a postupně si je prohlížel. Na každou z nich se usmál. „To mi nikdo neuvěří, že jsem se koupal najednou s trpaslicí, lidskou dívkou a temnou elfkou.“ Všichni čtyři se rázem rozesmáli. Pak se ještě chvíli máchali ve vodě, než vylezli. Jen drowka zůstala ve vodě. Pouze hlava jí koukala nad hladinou. „Kiti, mohla bys mi prosím podat deku? A ty barde, se prosím otoč!“  Pak dívka vylezla z vody. Její dokonalé plné tělo od sebe odráželo měsíční svit a nabývalo tak perfektního dojmu. Během chvíle se otřela a vklouzla zpět do svých šatů. Hlavu si nechala nezakrytou. Dlouhé splihlé vlasy se lepily na oblečení. Dívka byla opravdu krásná. Všichni čtyři seděli naproti sobě. Rozdovádění z vody neměl nikdo z nich pomyšlení na spánek.

 „Jak se vlastně jmenuješ?“ optal se bard a hleděl na neznámou. „Mé jméno je Sabbat.“  Dívka si svýma zářícíma očima prohlížela přísedící. „Já jsem vlastně ještě nikdy neviděla drowku. Prý sídlí daleko na jihu a ze své země příliš často nevycházejí. Co tě přimělo, že jsi se vydala tak daleko od svého domova?“ trpaslice na ní tázavě hleděla. Temná elfka chvíli váhala s odpovědí, pak však začala vyprávět.

„Jako malá jsem samozřejmě vyrůstala v Talgrimu, drowském městě. Mý rodiče byli celkem zámožní a chtěli ze mě mít poslušnou a slušně vychovanou holčičku. Jenže já byla vždycky rošťak.“  Drowka se na chvíli odmlčela a s úsměvem se oddávala svým vzpomínkám. „Promiňte. Já jsem vždycky někde raději řádila s klukama a prováděla všelijaké skopičiny. Jakmile jsem byla trochu starší, dostal se mi do rukou první meč a já hned věděla, že se s ním chci lépe poznat. Pilně jsem trénovala a byla jsem i dost šikovná. Jenže dle mých rodičů tato úvaha nepřicházela v úvahu. Přihlásili mě proto do školy magických umění v Talgrimu.“ Sabbat se znovu na okamžik odmlčela, tentokráte však se zamyšleným a smutným pohledem. „To začalo období mého trápení. Studovala jsem magii, ale nebyla jsem vůbec šťastná. Často jsem potají po nocích trénovala se svým mečem. Oufala jsem, že jednou dostanu příležitost.

 Byla jsem ve škole již pátým rokem. Základní kouzla léčení i útočnou magii jsem ovládala celkem obstojně. Zbývaly mi ještě dva roky a měla bych klid. Jenže jednoho dne mě mistr poslal s důležitou depeší za hierarchou Talgrimu.

Vstoupila jsem do jeho domu, prošla dlouhou chodbou a vstoupila do honosného sálu. Pokračovala jsem dále, když mi do cesty vstoupil jeden temný. Byl maskovaný a rychlým pohybem mi přiložil čepel svého meče k mému hrdlu. Opatrně jsem se rozhlédla a spatřila na zdi pověšený meč. Rychle jsem uskočila, vytáhla zbraň z pouzdra a zaujala bojové postavení. Drow se proti mně vrhl a vší silou se mě snažil zasáhnout. Nebyl však dostatečně rychlý. S jednoduchostí jsem odvracela jeho výpady. Naprosto jsem se oddala boji. Věděla jsem, že ho mohu porazit, přesto jsem si sním hrála. Zvuk čepelí byl hudbou pro mé uši, úskoky a úkroky byly pro mě tancem. Zrovna když ten útočník udělal jeden výpad, počíhala jsem si na něj. Uhnula jsem do strany, rychle jsem se přesunula kolem něj, jen svojí nohu jsem nechala na místě. Jílcem meče jsem ho uhodila vší silou do zad. Drow narazil na mojí nohu a svalil se na zem. Bez zaváhání jsem si stoupla nad něj a přiložila mu meč k nosu. S porážkou v očích odhodil svůj meč a čekal, co se bude dít.

 Ticho a napětí narušilo hlasité zatleskání. Na balkónku nad místností stál můj mistr společně s hierarchou. Celou dobu mě pozorovali. Pochopila jsem, že to byla jen  zkouška. Rychle jsem vyběhla za nimi a předala depeši. Mistr mě pochválil, přesto udělal nejhorší věc, jenž mohl. Prý chtěl vidět, jak se budu bránit magií a útočníka jednoduše odzbrojím. Usoudil, že magie není cesta pro mě a proto mi doporučil, abych se nadále věnovala meči, neb jsem prý zdatná bojovnice.

 Skvělá zpráva – pro mě. Když jsem došla domů, rodiče o tom nechtěli ani slyšet a chtěli, abych šla mistra odprosit, aby mě vzal zpět. Když jsem tak neučinila, dohodli mi rodiče školu magických umění v Littomu. Tam jsem také nastoupila. Strávila jsem tam další tři roky studiem magie, než zjistil i mistr této školy, že je u mě magie až na druhém místě. Dobrovolně jsem tedy opustila školu.

Nemohu se však vrátit domů. Rodiče by mě nikdy nepřijali a neustále bych poslouchala jen výtky. Proto jdu do bitvy. Chci získat slávu a vrátit se domů jako hrdina, aby i oni poznali, že se ve mně skrývá talent.“

Sabbat si rukávem utřela slzu, jenž jí stékala po tváři. Pak se natáhla na deku a přikryla se. Twiggy popřála všem dobrou noc a taktéž si lehla. Zanedlouho opět všichni spali.

*****

 Ráno si družinka rozdělala oheň, narychlo posnídala a ještě než vyšlo slunce pořádně nad obzor, měla sbaleno a chystala se k odchodu. Všichni si ještě naplnili své čutory čerstvou vodou. Ještě chvíli se kochali krásným pohledem na vodopád. Čirá voda si pohrávala se slunečními paprsky. „Jak se to tu vlastně jmenuje? zeptala se Kiti. „Khal´Adum“ poznamenal Luque. „Je tu vážně nádherně.“ prohodila Twiggy. Všichni souhlasně kývli hlavou. Pak vyrazili. Po nějakém čase mezi stromy se dostali zpět na cestu, jenž opustili a která směřovala do Angesis. Mlčky pochodovali do království, ve kterém zuřila válka. Neustále se měli na pozoru. O to více, když dorazili k ceduli, jenž oznamovala všem cestovatelům vstup na nové území.

 „Proč se tu vlastně válčí?“ zeptala se trpaslice barda. „To ti povím, až budeme někde v bezpečí. Teď raději nebudeme ani mluvit, abychom na sebe zbytečně neupoutali pozornost.“ Drowka, zahalená opět do svého šálu, se rozhlížela kolem sebe a hledala nějakou stopu po válečném oddílu, nebo snad nápovědě, jenž by jí zavedly k někomu, kdo by jí přijal do svých služeb. Netrvalo dlouho a před skupinou se otevřely širé pláně. Marně se ohlíželi za úkrytem vysokých stromů. Nyní je čekala cesta, na které budou vidět na několik mil daleko. Bard jen sklesle sklopil oči a zašeptal si pro sebe. „Bůh nás ochraňuj. Doufám, že se bitvy odehrávají více severněji.“

Pokračovali tedy dále. Šli velice rychle a prosebně vyhlíželi stromy, jež by je ochránily před hrozbou. Kiti se ohlédla do strany, když si všimla prašného oblaku, který vířil asi tak dvě míle od nich.

 „Podívejte!“ vykřikla. „Co teď?“

„Budeme pokračovat dále v cestě. Snad si nás nevšimnou. A pokud ano, nechci abychom působili jako špehové.“ řekl bard.

Prašný oblak se přibližoval. Zanedlouho již bylo rozpoznat několik jezdců na koních. Skupina ušla ještě pár set metrů, než je jezdci dojeli. Bylo jich deset a obstoupili skupinku kolem do kola, aby nikdo z nich nemohl utéct.

„Kdo jste a co pohledáváte v království Angesis?“ zvolal zdatný muž, jehož obličej se skrýval pod stříbrnou helmou. Jeho brnění bylo velmi kvalitní a zdobené drahými kameny. Dle erbu na štítu se jednalo o šlechtice.

„Nejsme místní a pouze procházíme. Jdeme k Rozcestí a dále za elfy. Nepřišli jsme dělat problémy.“ odpověděl bard.

Šlechtic se rozchechtal a následně s ním i jeho celá družina.

„Myslíte si, že jsme hlupáci? Takto vyzbrojení, navíc k elfům, kteří se vyhýbají jakékoliv komunikaci? Já bych spíše řekl, že jste špehové. Čmucháte tu a pak informujete krále Gralia – toho všivýho psa.“

„Kdepak pane. Jak říkám, jen procházíme. Rádi bychom opustili Angesis co nejdříve.“

Luque si všiml, že Twiggy už šahá po svém kladivu. Jemným zakroucením hlavy jí dal najevo, aby tak nečinila.

Muž na koni se chvíli rozhlížel po ostatních jezdcích, pak se podíval na barda:

„Nevěřím ti ani slovo. Tvůj pohled mi říká, že něco tajíte a já chci vědět co. Půjdete s náma do Slitynu, tam si vás pořádně vyslechneme. A jestli zjistíme, že jste špehové, čeká vás smrt.“

Pak ukázal šlechtic na dalšího jezdce. Ten seskočil, vytáhl z brašny připevněné k sedlu provaz a postupně obvázal všem ruce. Konec provazu připevnil ke svému sedlu. Vyskočil na koně. Jezdci se dali do pohybu a zajatci za nimi pochodovali směrem k Slitynu.