Jdi na obsah Jdi na menu
 


3. kapitola

13. 1. 2009

Farmářská vesnice

 

Twiggy si promnula oči. Posadila se a rozhlídla se. Kiti ještě spala. Vůně čerstvého masa nenechala trpaslici spát. Šťouchla do spící dívky, aby se také probrala. U ohně seděl Luque a pomalu otáčel vidlicí, na které byli nabodnutí dva zajíci. Twiggy si nabrala do dlaně trochu vody z žoku a opláchla si obličej. Kiti jí následovala. Poté se obě přesunuly k ohni a netrpělivě čekaly, až bude maso hotové. „Zvláštní, že jsem tě vůbec neslyšela vstávat, natož rozdělávat oheň. Mám celkem slabé spaní, proto mě to zaráží. Navíc jsem si nevšimla, že by jsi měl nějakou zbraň, kromě malé dýky u tvého boku. To si lovil králíky nožem?“ Twiggy nechápavě pokrucovala hlavou a prohlížela si pečlivě barda. Ten jen s úsměvem odpověděl: „Nehledej ve mně nic zázračného. Včera večer, když jsem na chvíli odešel od ohně, jsem nastražil oka a měl jsem veliké štěstí, že do dvou z nich se chytli tito dva zajíci. A rozdělat nehlučně oheň bylo jednoduché. Vedle ohniště zůstalo ještě nějaké dříví ze včerejška. Stačilo přiložit a rozfoukat žhavé uhlíky. Myslím, že už je maso hotové. Rozdělte si jednoho zajíce s Kiti společně, já si sním druhého. Doufám, že nebudete nic namítat.“  To už se ale Kiti natáhla po opečeném zvířeti, škubnutím ho rozpůlila a s chutí se zakousla do voňavého masa. Pak v puse začala přehazovat horký kousek masa, aby se neopařila. Bard i trpaslice se rozchechtali. Každý si vychutnal svojí porci zajíce. Když dojedli, mlčky uhasili oheň a začali balit tábořiště. Zanedlouho už byli zpátky na cestě a pokračovali do Littomu. Cesta byla klidná. Slunce hřálo a jeho paprsky se probíjely mezi větvemi stromů. Krom jednoho obchodníka, co vezl své zboží do Roudnillu, nenarazila družina na nic zajímavého. Uběhl téměř celý den, než došli k cíli. Littom byl spíše vesnicí, než městem. Bez hradem a bez vojenské jednotky, obydlený hlavně sedláky. Střed vesnice tvořilo jen několik domů obklopujících starý kostel. V okolí se však rozprostíralo mnoho farem. Půda zde byla velice úrodná. Mnoho zemědělců a rolníků se sem stěhovalo za prací. Často zde také zkupovali půdu bývalí vojáci, kterým již věk, nebo zranění neumožňovaly účastnit se bitev. Možná i proto vznikla v této vesničce škola umění magie. Družina pokračovala po cestě do středu Littomu, než došla k místní krčmě. Bard uvázal svého poníka k zábradlí. Ze sedla stáhl loutnu a přehodil si jí přes rameno. „Je pozdě. Ubytujeme se, dáme si něco k jídlu a k pití a já se pokusím někoho naverbovat na naší výpravu. Je zde dost válečných veteránů. Doufám, že v nich opět probudím touhu tasit meč. A vy dvě se hlavně chovejte slušně. Doufám, že zase nevyvoláte nějaký poprask.“  Luque si pohladil svojí bradku a vstoupil do hospody. Dívky ho následovaly. Bard se nejdříve vydal k baru. Zde rezervoval dva pokoje, poté si objednal jídlo a džbánek piva. Twiggy si objednala svůj oblíbený tuplák. Kiti si nechala nalít červené víno. Luque si sedl na své oblíbené místo. V každé hospodě vyhledával stůl u krbu. Dívky si přisedly. Zanedlouho už holdovali všichni tři dobrému guláši s čerstvým pečivem. Pochoutku zapili svým nápojem a pak tiše sledovali šum knajpy. Venku už byla tma a do hospody se scházelo stále více hostů. „Vydělám nějaké peníze, budou se určitě hodit“ řekl bard a při tom vzal do ruky loutnu, jenž měl opřenou o volnou lavici. Na stůl položil klobouk tak, aby se do něho daly vkládat mince. Nejdříve začal vybrnkával s pravidelností čtyři opakující se akordy. Poté k nim přidal pohvizdování doprovodné melodie. Čekal, až si ho všimne dostatek lidí a až se všichni zájemci o jeho vyprávění přesunou k jeho stolu. Lavice již byly z obou stran zaplněné. Počkal, až se všichni pohodlně usadí a věnují mu bedlivou pozornost. Ke čtyřem opakujícím akordům přidal několik dalších a vznikla tak pestrá, ale poklidná skladba, kterou začal doplňovat svým příjemným, hlubokým hlasem.

Uběhla spousta slunovratů od doby, kdy tuto zem zužoval nájezdný kmen kentaurů. V časech, kdy se na tomto prostranství nenacházela žádná škola magických umění, jen několik farem a drobných přístřešků pro vysloužilé vojáky. Tato malá vesnička byla zlatým dolem pro kentaury a proto jí často navštěvovali. Vždy si odvezli něco cenného. Vysloužilí vojáci již neměli dostatek sil, aby těm na půl koním a na půl lidem vzdorovali. Rozhodli se tedy farmáři, že vezmou osud do svých rukou. Bez mečů - pouze s vidlemi, kosami, či dřevorubeckými sekerami se chystali na nájezdníky. Avšak kentauři byli příliš zdatnými bojovníky. Jejich um s mečem, podporován přesností v lukostřelbě, naháněl strach leckterým dobrodruhům, natož farmářům. Toho dne bylo zrovna letní parno. Vzduch se ani nepohnul a sluneční paprsky rozpalovali vše, co jim stálo v cestě. Kdo mohl, schoval se ve stínu nějakého stromu, nebo v útrobách svého kamenného domu. Vesnicí vládlo ticho a venku nebylo vidět ani živáčka. Klidnou harmonii narušil blížící se dusot kopyt. Vesničané hned rozpoznali, oč se jedná. Rychle chopili své zbraně a vyšli na cestu, aby kentaurům zablokovali vstup do města. Jakmile si jich bojovný kmen všiml, zastavil opodál a chvíli vyčkával. Kell,  velitel kentaurů a obzvlášť krutý bojovník, se chopil luku a vyslal první šíp vstříc vesničanům. Nic netušící farmáři pouze pozorovali střelu a bez štítů měli pramalou šanci na obranu. Šíp si našel svůj cíl a první mrtví padl k zemi. Mezitím tasili luky i ostatní kentauři. Pro vesničany to znamenalo jistou smrt. Nikterak koordinováni se rozhlíželi jeden po druhém a chaoticky se dohadovali co dělat. Ze zadních řad se naštěstí ozval hlasitý povel, jenž hnal lidi do postraních uliček, nebo přímo do obydlí. Kentauři tedy založili zpět své šípy a uložili luky. Dusot kopyt jasně vypovídal o blížícím se nebezpečí. Jakmile kentauři vjeli do vesnice, sesypali se na ně vesničané a propukl nerovný boj. Sic bylo vesničanů více, měl bojovný kmen výhodu na své straně. Nikterak zkušení farmáři rychle padali k zemi a s nimi i váleční veteráni, jenž se pokusili probudit slávu, jenž jim kdysi patřila. Zanedlouho pobíhalo vesnicí jen pár zmatených obyvatelů, kteří vyděšeně hledali úkryt. Kentauři neváhali a plenili jeden dům po druhém. Rabovali domy a zabíjeli vše, co se jen pohnulo. Vesnice téměř padla. Jen málo kentaurů padlo, oproti vesničanům. Poslední obydlí stálo v cestě k vyhlazení celého Littomu. Z něj vyšel mladý chlapec, v ruce třímajíc kovářské kladivo. Téměř dětský výraz neodpovídal jeho tělu, jenž vypovídalo o létech práce s kladivem v ruce. Očmouzená jutová košile a přes ní přehozená kožená zástěra se pnuly na svalnaté postavě. Mladík nikterak nečekal a prudkým nápřahem srazil přesnou ranou jednoho kentaura k zemi. Než se stačil válečník z rány vzpamatovat, poslala ho další na onen svět. Během chvíle se kolem mladíka seběhli téměř všichni kentauři. Kovář nikterak nedbal napřaženým mečům proti jeho tělu a pouze upřeně sledoval Kella. Po čele se mi řinul pot. Rukávem si jej setřel, poté přimhouřil oči, aby je chránil před dalšími slanými kapkami. Ruku, v níž držel kladivo, napřáhl přímo proti vůdci nájezdníků. „Jsem poslední Littomský obyvatel. Já, Thornwald, tě vyzývám na souboj na život a na smrt. Pokud vyhraju, nechají mě tvý bojovníci v poklidu žít a ponechají tak mé vesnici alespoň malou naději na vzkříšení. Pokud prohraju, bude Littom vymazán z map.“ Kentaur si pohledem z vrchu prohlížel mladíka a hodnotil jeho postavu. „Proč bych to měl dělat? Prostě mohu nechat mé lidi, aby tě zabili. A taky to udělám.“ Kovář udělal rychlý krok a lehounce klepnul kentaurovi do hrudi. „Copak se mě bojíš? Musíš posílat celou svojí bandu na to, aby vyřídili jednoho kováře?“  Thornwald se trefil do slabého místa. Kell se chvíli ohlížel po svých lidech. Jeho ješitnost a také obavy z nedůvěry před svým kmenem, výzvu přijal.  „Dobrá, přijímám tvojí výzvu. Slyšte, věrní druzi moji. Pokud tenhle člověčí červ vyhraje, ponechte jeho domek i jeho život v klidu. Avšak věř, chlapče, že tvá smrt bude dlouhá a bolestivá.“ Kell vytáhl z pouzdra svůj dlouhý obouruční meč. Záštita se leskla zlatem a konec rukojeti byl zdoben krásným rubínem. S velkým nápřahem se vydal proti kováři. Ten jen s velkou námahou uskočil před blížící se ránou. Než však stačil vyskočit na nohy, byl již kentaur u něj a snažil se ho probodnout. Thornwald se několikrát překulil, aby se vyhnul ranám a pak vyskočil na nohy. Pevně uchopil své dlouhé kladivo a rychlým švihem směřoval úder na kentaurovu hruď. Ten stačil odvrátit ránu plochou stranou meče. Kovář měl štěstí, protože by dřevěná násada jeho zbraně nejspíše nevydržel ostří čepele. Rychlé kroky, úskoky, výpady a útoky vířili prach. S nasazením vlastního života oba aktéři bojovali, jak jen to uměli nejlépe. Ani jeden ale nenašel na toho druhého recept, jak ho porazit. Thorwald zhluboka dýchal a prach ho dráždil v nose. Další Kellova rána směřovala na  hlavu. Kovář se prudce sehnul, do dlaně nabral ze země prach a jakmile vstal, hodil ho kentaurovi do tváře. Sice nečestná, avšak nejspíše jediná metoda, jak bojovníka porazil. Kell na chvíli ztratil pozornost a promnul si oči. V tu chvíli mu drtivou silou rozbilo kladivo koleno. Kentaur s bolestivým výkřikem poklekl a ohnal se do prázdna mečem. To už byl Thornwald za ním a směřoval další ránu do páteře. Kosti zapraskali a Kell se svalil ne zem. Prašná mlha obklopovala jeho tělo. Nebyl schopen se hýbat. Pouze s vyděšeným výrazem sledoval, jak se Thornwald nad ním napřahuje. Poslední rána rozdrtila lebku. Tmavě rudá krev se vpíjela do země. Kovář pevně uchopil své kladivo a napřáhl ho proti zbylým válečníkům. Ti se zděšeným výrazem v očích pozorovali svého mrtvého velitele. Bez jediného slova se otočili a rychlým krokem opouštěli Littom. Tedy kováře Thornwalda, jeho kovárnu a spoustu zpustošených obydlí.“

Bard dál hladil struny svého nástroje a plnil krčmu melodickou písní. Někteří přísedící mu hodili do klobouku několik zlaťáků. Luque pokračoval v hraní a do toho začal vyvolávat: „Jsme poutníci, jež chtějí najít slávu a bohatství na ostrově Kallim. Hledáme dobrodruhy, hrdiny a bojovníky, jenž by se povahou i odvahou podobali našemu hrdinovi Thornwaldovi. Díky němu dnes ještě Littom existuje. Chcete se stát stejnou legendou jako on? Proto neváhejte a přidejte se k nám.“  Pak Luque utišil svojí loutnu a schoval jí do pouzdra. Upil trochu piva ze svého korbele a pozoroval obyvatele, zda nějaký z nich přijme jeho výzvu. Lidé mezi sebou diskutovali a probírali nebezpečí, které na Kallimu číhá. Nikdo se nepřihlásil. Jeden štamgast pouze zvolal na barda, že je blázen, protože se z ostrova ještě nikdo nikdy nevrátil a že tam nenajde bohatství a slávu, ale pouze smrt. Luque jen přikývl, dopil své pivo a s poděkováním sebral ze stolu svůj klobouk i s mincemi. Popřál děvčatům dobrou noc a odebral se do svého pokoje. Twiggy a Kiti ještě nějaký čas popíjeli než se také odebrali do postele.

Sotva svítalo, když Luque zaťukal děvčatům na dveře a vzbudil je. Pak sešel dolů do hostince a objednal snídani. Když si ke stolu přisedla i obě děvčata, ještě značně rozespalá, přinesl jim hostinský žitnou kaši. Hmota neurčité barvy i chuti divně zapáchala. Hlad však zahnala. Jakmile měli snědeno, vytáhla trpaslice několik mincí ze svého váčku a zaplatila útratu. Poté společně s poděkováním opustili krčmu. Když si dával bard věci na svého poníka, zeptala se ho Kiti: „Takže jsme nikoho nesehnali?“ bard jen zakroutil hlavou. „A proč nezkusíme někoho v té škole magie? Zeptala se. Luque se na chvíli zamyslel a pak odpověděl: „Pochybuju, že by se někdo s náma vydal na tuhle výpravu. Mistři magie jsou již zvyklý na své pohodlí a plat a nikterak nepotřebují vyhledávat dobrodružství. No a učni jsou příliš nezkušení na to, abych si troufnul je vzít sebou. A teď pojďme, čeká nás dlouhá cesta a vypadá to, že dnes  bude pěkné horko.“  

Procházeli ulicí Littomu a pomalu se blížili ke kovárně, v níž kdysi žil Thornwald. Obydlí bylo značně odlišné od ostatních a jeho vzhled vypovídal o vysokém stáří. Všichni tři si prohlíželi dům i jeho okolí. Snad hledali nějaké stopy po souboji, jenž popisoval bard, ale ty už dávno pohltil do svých spáru prach. Pomalu opouštěli Littom a před nimi se tyčila pouze škola magie. Tiše procházeli po cestě, když se brána otevřela a z ní vyšla postava zahalená do černého hávu. Oděv byl zdoben jemnými stříbrnými lemy a postavě zahaloval celé tělo včetně obličeje, krom otvoru na oči. Přes šál kolem hlavy byl omotán stříbrný řetízek a do čela padal malý přívěšek půlměsíce. Sotva opustila prostory školy, brána se za ní zabouchla. Trojice jí chvíli pozorovala, pak pokračovala dále po cestě. „Počkejte!“ ozval se neznámý dívčí hlas. Twiggy se zastavila a pokynula společníkům, aby jí následovali. Neznámá dívka se k nim vydala rychlým krokem. Těžký vak na zádech jí trochu bránil v pohybu. Když je došla, zkoumavě si je prohlížela. Twiggy jen pozvedla obočí a čekala, co od nich neznámá chce. „Prosím vás, nejdete náhodou do království Angesis?“ Trpasice kývla. „A mohla bych se k vám přidat?Prý tam zuří válka, tak snad najdu uplatnění alespoň tam, když nejsem dost dobrá pro tuhle školu.“ Pohrdavě se otočila a prohlédla si naposled budovu, kterou před několika okamžiky opustila. „Vážně vás moc prosím. Jde mi jen o doprovod. Pak se od vás odpojím a budu hledat štěstí jinde.“ Z jejích očí zářil ledový klid. Něco však bylo na dívce divné. Twiggy pohlédla na Luqeho. Ten jen pokrčil rameny. Další pohled směřoval na Kiti. Dívka přikývla hlavou. „Dobrá tedy, můžeš jít s námi. Jen doufám, že kvůli tobě nebudeme mít nějaké problémy. Bard na nic nečekal a pokračoval v cestě. Ohlédl se na dívky a informoval je. „Dnes do Angesis nedojdeme. Dalo by se to zvládnout, ale vstoupili bychom do válečného území již za tmy a to by se nám nemuselo vyplatit. Vím o jednom místě, kde se utáboříme. Je to sice asi hodina zacházky, ale je tam bezpečno a moc tvorů o tomhle místě neví. Hned ráno vyrazíme do Angesisu. Budou to zhruba jen tři hodiny cesty.“ Dívky bez namítání následovali jeho kroky. Kiti i Twiggy si neustále prohlížely tajemnou dívku. Zkoumaly její šat i její styl chůze. Pak se Kiti sklonila k trpaslici a zašeptala jí do ucha: „Ta dívka má jistě nějaké tajemství Měly  bychom se mít před ní na pozoru.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář